cratoni

Závěsy a záclony Praha

Nabídky maloobchodů

Navigace

RSS exporty sekce

Zprávy

Partneři

Související články

Článek

auth2018

Giro na koloběžkách!

O partě nadšenců, kteří se rozhodli na koloběžkách pokořit trať stého ročníku legendárního závodu Giro d'Italia, jsme nejspíš slyšeli skoro všichni. Akce nazvaná KICK ITALY 2017 a stejnojmenný tým na sebe zkrátka od prvních okamžiků strhávaly zaslouženou pozornost, a to nejen unikátností projektu, ale především nadlidskými fyzickými i psychickými výkony. Sedm převážně českých jezdců a nepostradatelný doprovodný tým v průběhu letošního května dokázali, že s extrémní vůlí se dají zvládnout zdánlivě nepřekonatelné výzvy, a nám, z postu diváků, nezbývá než hluboce smeknout.

Viděli jste někdy jezdce na koloběžce stoupat do prudšího kopce? Pokud ano, pak si možná dokážete alespoň matně představit, jaké to asi může být, má-li překonat některý z vyhlášených alpských průsmyků. Jejich pokoření v sedle kola se tak v přímé konfrontaci s koloběžkou může zdát skoro jako procházka rajskou zahradou. Přitom z vlastní zkušenosti víme, že třeba takové Stelvio může na kole skutečně hodně bolet, jízda na koloběžce je pro nás v takovém případě skoro nepředstavitelná. V termínu od čtvrtého do sedmadvacátého května, tedy v případě každé z etap o jediný den před „opravdovým“ Girem, se partě odvážlivců podařilo splnit sen, a to s nemalým sebezapřením, s bolestí, slzami, ale rovněž s obrovskou euforií na samém konci. Tedy celkem dvacet jedna etap, přibližně 3600 najetých kilometrů a čtyřicet tisíc metrů převýšení, ostatně jsme vás o akci KICK ITALY 2017 informovali i v naší Pavlači. Zdaleka však nešlo pouze o to něco si dokázat, vše mělo hlubší myšlenku, charitativní. Projekt Kick Crocodile si totiž dal za úkol přispět na stavbu hospice a základní školy pro děti s těžkým kombinovaným poškozením.

My jsme se rozhodli účastníky vyzpovídat a zjistit trochu více podrobností než jen ty, které se objevily ve většině médií či v pravidelně zasílaných tiskových zprávách. Na naše otázky odpovídal přímo jeden z jezdců, Vašek Liška. Přípravy určitě neprobíhaly způsobem: „Kluci, sbalíme koloběžky a objedeme Giro!“ V prvé řadě šlo o to podpořit dobrou věc, nikoli zviditelnit partu koloběžkářů. Ti však rozhodně nebyli nějakými začátečníky na podobně náročných podnicích, neboť již před čtyřmi lety absolvovali velmi podobný projekt, náležící ke stoletému výročí Tour de France. Na následných řádcích odhalíme nejen filozofii akce KICK ITALY 2017, ale zaměříme se i na jízdu samotnou, na technické vybavení a především na průběh a zákulisí. Koloběžky mohou být v současnosti třeba i určitou formou anarchie - jejich jednoduchá konstrukce jako by byla v kontrastu s dokonalými, často přetechnizovanými jízdními koly. Párkrát už jsme zaslechli větu: „Proč jezdit na koloběžce, když bylo vynalezeno kolo?“ A nejspíš o to zde právě

 šlo…

 

V roce 2013 jste absolvovali trať Tour de France, nyní Giro. Na kolik máte v plánu i Vueltu?

Do Tour de France před čtyřmi lety jsme šli doslova po hlavě. Chtěli jsme to zkusit a hlavně přesvědčit ostatní, že i na koloběžce je to možné. V okamžiku, kdy se nám to povedlo, jsme skoro až kacířsky vyřkli, že bychom rádi zdolali všechny tři závody série grand tour, respektive jejich sté ročníky. Takže Vuelta nám zapadá do tohoto našeho koloběžkového punku. Pojede se ale až v roce 2045 a nám bude od šedesáti výše, Alpovi dokonce dvaasedmdesát let. O to větší to bude výzva. Kdyby se našel nějaký šílený sponzor, který by vše zastřešil již dříve, tak bychom do toho asi klidně šli hned, ale ten stý ročník nás prostě láká.

 

Kolik lidí či aut bylo k zajištění letošní akce zapotřebí?

Díky partnerství s autosalonem Kopecký jsme měli k dispozici dvě dodávky Peugeot Traveller, jedna sloužila jako „média“ vůz a druhá jako doprovodný. Dále Boxera, tedy velkou nákladní dodávku, a k tomu obytný vůz. Navíc s námi ještě většinou jezdilo jedno osobní auto jako rychlá spojka. To vše ovládalo a řídilo denně nějakých jedenáct lidí podpůrného týmu. Celkem se nám v doprovodu vystřídalo osmnáct lidí. V mediálním voze jel fotograf Ivo Dvořák, který jezdí na akce s Pepou Zimovčákem nebo Svaťou Božákem, a kameraman Ondra Matouš. Ti rovnou za jízdy zpracovávali nasbírané materiály a posílali je partnerům a na naše sociální sítě, aby s námi byli lidé v ČR stále v kontaktu. V doprovodném voze měl každý jezdec svoji bedýnku s náhradními věcmi na celý den, energetické doplňky a další nezbytnosti, tedy tejpy a podobně. Hlavně zde ale bylo jídlo a pití pro všechny jezdce.

 

Představíte nám blíže jednotlivé účastníky?

Všichni jezdci jsme původně běžci z ASK Slavia Praha, kteří jsme po „kariéře“ hledali další sportovní odvětví a vyžití. Koloběžky nás neskutečně chytly. Alpo, náš finský kamarád, je dokonce bývalý juniorský reprezentant Finska v orientačním běhu, který je na severu neskutečně populární, vedle hokeje a běžeckého lyžování). V zimě Alpo rozvážel po Helsinkách pizzu na koloběžce. Honza Vlášek je mozkem a duší celého projektu, je to právník ve výslužbě a snaží se v životě dělat jen to, co ho naplňuje a baví – tedy rozhodně ne sedět v kanceláři a psát stanovisko na jiné stanovisko, které stejně nikdo nečte. Jarda Odvárka je atletický trenér, který má skvělé výsledky s mladými reprezentanty. Michal Kulka je produktový manažer a šéftrenér u NIKE, bez pohybu si Michal nedovede představit jediný den života, který je tak plný sportovních výzev. Tomáš Pelc ještě loni běhal atletickou extraligu, živí se jako nákupčí obřích a přesných strojů a zajištěním jejich servisu. Kuba Kopecký je mladá krev, nejmladší z naší party, který musel s atletikou skončit kvůli zranění kotníku. Studuje na VŠE a má asi deset prací, takže ho potkáte jen v poklusu nebo na kole po Praze, jak stále něco nestíhá. Já jsem herec na volné noze, současný předseda Českého svazu koloběhu a pendluji mezi světem sportu a umění.

 

Absolvovali jste naprosto identickou trať s Girem, všech jednadvacet etap. Které momenty byly nejtěžší?

Každý měl svůj nejtěžší moment jindy. Třeba Sardinie - hned první dvě etapy, které nás překvapily silným protivětrem a množstvím výjezdů. V obou jsme nastoupali přes 3000 metrů. Nebo pátá etapa na Sicílii, kdy jsme ztratili doprovodná vozidla, mezi odpadky a v totální špíně a vedru jsme několik desítek kilometrů jeli osamoceni. Nepříjemná byla i sedmá etapa vedoucí v „originálu“ devadesát kilometrů po dálnici, jíž jsme se museli vyhýbat po vedlejších silnicích. Ty často končily třeba řekou, takže jsme pak museli složitě přelézat zpátky na dálnici. Vybavuje se mi i večerní špička v Modeně, kdy jsme šedesát kilometrů jeli po zacpané silnici připomínající spojku Praha – Říčany. Nejhorší ale na těchto etapových jízdách či závodech bývají přesuny. Dojedete po dlouhých hodinách do cíle, kdy jsme v průměru denně jeli asi tak patnáct až šestnáct hodin, koloběžky přiděláte na auto a poté jedete ještě třeba hodinu do kempu. A ráno to máte na start dalších minimálně třicet až čtyřicet minut. Přesuny nás celkem ničily.

 

Extrémní horská stoupání již v některých úsecích nemohou být pro koloběžku sjízdná, zvlášť, je-li jezdec fyzicky zcela vyčerpán.

Třeba takový Blockhaus, který byl cílovým kopcem deváté etapy, byl monumentální. Neskutečně „tahá“ za nohy, i když ho pouze jdete. Nechápu, jak to ti cyklisté při závodě nahoru přímo letěli. Většinu kopců, kdy sklon přesáhl osm procent, jsme chodili. Je to jediná možnost. Na koloběžce se tito mohykáni sice dají vyjet, ale samostatně, když si třeba uděláte výlet na víkend nebo týden do Alp. Ale v té zátěži, v jaké jsme byli my, jsme se obávali, že by nás pokus o vyjetí popravil na několik dní.

 

Jakých průměrných a maximálních rychlostí jste dosahovali?

První etapy na Sardinii jsme měli celkovou průměrnou rychlost 13,8 km/h, a to včetně pauz k obědu nebo třeba čekání na červené. Při samotné jízdě jsme pak jeli kolem 18 až 20 km/h. Pamatuji si na Modenu, kde kluci upalovali 25 km/h, ale tím mě docela slušně zlikvidovali a po dvou hodinách jsem je musel umravňovat, jinak bych nebyl schopen pokračovat. Z kopce jsem se bál a snažil se jezdit co nejbezpečněji. I tak jsem ale jel chvíli 84 km/h a třeba Michal to vytáhl na 94 km/h. Nikde jsme ale nezávodili a nesnažili se lámat rekordy. Každá chyba by ohrozila celý projekt. Jeli jsme za plného provozu a cesty jsme neznali, takže jsme nemohli riskovat.

 

Popište nám koloběžky, na nichž jste akci absolvovali.

Giro jsme absolvovali na finských koloběžkách KICKBIKE a českých YEDOO. Oba výrobci staví stroje na lehkých hliníkových rámech. Přední kola jsme měli 28” a zadní 20”. Dlouho jsme přemýšleli, jestli nepojedeme na koloběžkách 2x 28”, ale nakonec jsme se rozhodli pro menší zadní kolo, neb to přece jen vypadá více jako koloběžka. Kola jsme měli plášťová s duralovými ráfky - karbonová jsme nechali doma kvůli sjednocení a náhradním dílům. Na Tour měl totiž jeden člen týmu karbonová galusková kola ZIPP, a když měl defekt, nebylo pro něj náhradní kolo. Tehdy jsme museli měnit brzdové špalky, které jsou na hliník a karbon jiné. Vše jsme se tentokrát snažili co nejvíce sjednotit kvůli úspoře času a materiálu. Brzdy jsme měli většinou dvě - přední silniční a zadní véčkovou. Koloběžky dostávají pořádně zabrat, třeba Honza má na té své najeto kolem třiceti tisíc kilometrů. Mimo jiné s ní absolvoval trať Tour či Paris-Roubaix.

 

Kolik váží taková špičková koloběžka a jaká je její přibližná cena?

My jsme jeli na lehce upravených koloběžkách, větší rozdíly byly pouze v řídítkách, brzdách či kolech, jinak se jednalo o standardně dodávané sériové koloběžky. Váha se pohybuje lehce pod sedm kilo a cena pod dvaceti tisíci korunami. Závodní koloběžky si kluci nechali záměrně doma - to jsou stroje s váhou kolem 5,5 kg a cenou třeba i přes sedmdesát tisíc.

 

Určitou alchymií musí být u koloběžek nastavení výšky řídítek, případně volba gripů?

U řídítek je zásadní, aby člověk při celodenní jízdě stál co nejpříměji. Tedy snad vyjma Tomáše, který měl řídítka po celou dobu nastavena stejně jako na závody, takže jel v silně ohnuté pozici. Což jsem vůbec nechápal, neboť mně osobně by asi brzy upadla záda. Dále to chce co nejlepší přední kolo kvůli odvalování i tuhosti a také co nejspolehlivější přední brzdu. Zbytek je většinou více než dostačující již z výroby, proto nebylo třeba nic měnit. Zatěžovaným komponentem jsou gripy. Třeba já jsem použil staré gripy i omotávku a vše fungovalo bezvadně, ale jen díky tomu, že jsme měli neskutečnou kliku na počasí. Prý se historicky jednalo o nejsušší Giro. Za mokra jsou co nejkvalitnější gripy i omotávky velkou výhodou.

 

Používají koloběžkáři bezdušové pláště, galusky či jiné moderní „cyklistické“ technologie?

Na závodech vidím spoustu galuskových kol, ale zároveň vím, že plno z nás si neumí prasklou galusku vyměnit. Třeba já. (smích...). Takže nejrozšířenější jsou plášťová značková kola s duralovými ráfky. Bezdušáky jezdí také jen několik málo jedinců. Někdo si nechává postavit karbonovou koloběžku na míru, ale třeba mně, při tělesné váze kolem sta kilo, vyhovuje mnohem více hliník, neboť pode mnou nepruží.

 

A další materiální vybavení či doplňky?

Jezdíme většinou v cyklistických dresech, avšak kraťasy jsou logicky bez vložky, která na koloběžce není třeba, třebaže u koloběžky 2x 28” téměř brousíte zadkem o zadní kolo.

 

Mnohé prvky vybavení i použité techniky jsou totožné s cyklistikou.

Koloběžka má tu výhodu, že opravdu používá vše z kola, ale není tak technicky náročná, takže ji dokáže opravit i méně zručný uživatel. Je to téměř bezúdržbový stroj, což velice kvituji.

 

Samostatnou kapitolou je volba co nejvhodnější obuvi. Ideálem pro jízdu na koloběžce jsou běžecké boty?

Kvalitní obuv a ponožky jsou základ. Pro rekreační nebo sportovní jízdu jsou nejlepší běžecké boty, pro závodní jízdu atletické tretry bez hřebů a podlepené protiskluzovou gumou. Tou gumou mám podlepené ale i zmíněné běžecké boty, neboť stačí najet na vlhký povrch a boty většinou podkluzují. V takovém případě si můžete lehce natáhnout tříslo, nebo zbytečně přetěžujete bederní část zad.

 

Jakou spotřebu bot má běžně jezdec na koloběžce?

Je dobré boty střídat, aby měla chodidla určité pohodlí. Na Giru jsem měl tři páry bot a průběžně je střídal i během etapy jen proto, abych nohám odlehčil. Jinak záleží na tom, za jakého jezdíme počasí - při dešti a v zimě dostávají boty zabrat mnohem víc.

 

Kolik pití si s sebou jezdec vezl a jak probíhalo předávání mezi jím a doprovodným autem?

Asi identicky jako v cyklistických závodech. Každý jsme měli jeden bidon na stroji. Ze začátku jsem měl druhý na řídítkách, ale když mi vypadl ve sjezdu, raději jsem košík demontoval, abych neohrozil kolegy. Vždy, když doprovodné auto stálo při kraji, jsme k němu vyházeli prázdné láhve a po naplnění nám je předávali z okýnka za jízdy, každý měl svou podepsanou. Takto nám podávali i suplementy a další potřebné věci. Jinak jsme měli každé dvě až tři hodiny pauzu na svačinu či oběd, kdy jsme zastavili a v klidu se najedli.

 

V případě defektu proběhla výměna či oprava píchlého kola?

Nebyl-li po ruce doprovodný vůz, tak jsme duši rychle vyměnili. Vezli jsme si každý náhradní duše, pumpičku i montpáky v kapse. Když po ruce vůz byl, tak jsme vyměnili rovnou celé kolo, abychom ztratili co nejméně času. Lidi z týmu pak v klidu duši vyměnili. Jinak jsme používali pláště Schwalbe Durano, které jsou podle mne skvělé z hlediska poměru cena/výkon. V případě sestavy ráfků a plášťů je zásadní, aby kolo co nejlépe valilo, šetřilo síly a abychom byli schopni využít co nejvíce vložené energie do odrazu.

 

 

Laborovali jste nějak s vhodnými plášti a provozním tlakem, třeba v závislosti na asfaltu či rychlostech?

Na to nebyl čas. Byli jsme rádi, že vůbec chodíme. Spali jsme ve stanech, já v průměru asi tak čtyři a půl hodiny denně. Někteří z nás i méně. Nešlo o závod, ale o “přežití” a zdolání, takže člověk řešil hlavně jídlo, pití, stín a aby našel dobré místo na WC. Spali jsme v kempech ve stanech a často i v autech - cestou na start či z cíle etapy do kempu.

 

Po jednadvaceti dnech jste absolvovali všech 3615 kilometrů Gira. Jistě se vám nevyhnuly ani pády.

Pády byly. Hned v první etapě Kuba nedostal přednost na kruhovém objezdu, tak lehl, aby se nepotkal s autem jedné řidičky. Pak se Jarda při klidném sjezdu zalekl papírové krabice, která přiletěla do cesty, a ustlal si v prachu krajnice. Ale naštěstí se jim, krom trošku „lišeje“, nic extra vážného nepřihodilo. Pak samozřejmě nechyběly obligátní puchýře, dýchací potíže a vyčerpání.

 

Co byste příště udělali jinak, ať už z hlediska plánování, či třeba volby materiálu?

Zlepšovat se dá stále, ale záleží na tom, kolik seženete financí. Raději bychom spali po penzionech nebo hotelích, čímž bychom nevezli tolik věcí - každý jezdec měl svůj stan, nafukovací matrace a podobně. Nejvíc mě mrzí, že se nám nepodařilo spojit s nějakou televizí, která by vysílala plno věcí živě, streamovala. Máme plno materiálů, z kterých vznikne dokument, ale TV by byla bonusem nejen pro propagaci našeho projektu, sportu, ale i partnerů, kteří se pak shánějí jednodušeji.

 

Kolik kilometrů ročně najedou na koloběžce jednotliví účastníci a kolik měli najeto za letošní rok, těsně před Girem?

To je individuální. Michal s Tomášem trénují profesionálně, jen za to nejsou placeni. To jest trénink osmkrát až desetkrát týdně, včetně běhu, posilovny a odrazů. Takže ti mají kolem pěti až sedmi tisíc kilometrů na koloběžce, nějakou tisícovku na běžkách a dva tisíce naběháno. Já, Jarda a Honza jsme na tom o poznání hůř. Snažil jsem se za poslední půlrok najezdit cca dva a půl tisíce, k tomu osm set kilometrů běhu a na běžkách kolem čtyř set. Plus posilovna a odrazové tréninky. Hlavní je připravit tělo na zátěž, aby nebylo zhuntované před výkonem. Úplně nejdůležitější je samozřejmě připravit se psychicky! Bez hlavy to nedáte, i kdybyste trénovali sebevíc.

 

Jízda na koloběžce je oproti cyklistice hodně atypická. Jak často střídáte odrazovou nohu?

Jízda na koloběžce má blíže spíše k běhu zapojováním svalových partií, konkrétně vnitřní strany stehen a hýžďových svalů. Zároveň ale odlehčujete zádům, kloubům i některým svalům, neboť nedopadáte celou svou vahou jako při běhu - to je benefit koloběžky. Na rozdíl od jízdy na kole zapojujete svaly téměř celého těla, takže se více zadýcháte, ale více sportujete.

Doporučuji střídat nohy každých pět odrazů při jízdě po rovině, do kopce každé tři odrazy. Při Tour jsem ale přešel na střídání po třech odrazech a na Giru dokonce každé dva odrazy. Lépe to vychází rytmicky, dechově a stojná noha se tak krychle neunaví. Když jsem pak střídal po pěti odrazech třeba kvůli pití, měl jsem pocit, že mi stojná noha upadne. Bohužel na cestách vidím, jak lidé jedou třeba dvacet odrazů na jednu a deset na druhou nohu, tím si akorát zadělávají na problémy do budoucna.

 

Může být trénovaný cyklista z principu dobrým koloběžkářem, nebo jsou zapojované svaly úplně jiné?

Každý trénovaný jedinec může být dobrým koloběžkářem. Ale nejlepšími koloběžkáři bývají ti netrénovaní, kteří jezdí pro radost či proto, aby se dostali do kondice, udržovali se v ní, nebo aby zhubli. Vždy mě více těší usměvavý koloběžkář, co pozdraví, než závodník, který chce za každou cenu soutěžit...

 

Co bylo nejtěžší z hlediska příprav?

Přesvědčit se, že chci to utrpení absolvovat, donutit se k tréninkům, kdy se člověk před prací nebo po ní prostě už nechce hýbat. A také shánění partnerů a přesvědčování, že to, co děláme, má smysl a dokáže to oslovit spoustu lidí i mimo koloběžky. Ale to všechno vás někam posouvá a plníte si sen - takže to má smysl, i když to na první pohled příliš smyslu nedává.

 

A co dál, jaké jsou plány vaší sestavy pro nadcházející sezóny?

Jsou tu nějaké výzvy. Třeba rekord v 24hodinovce, RAAM, Cape Epic… Ale ten nejsmělejší plán je jezdit pro radost. Ta se totiž každou velkou výzvou vytrácí.

 

Děkuji za rozhovor.

Jan Kadečka

Foto: Ivo Dvořák

datum: 11.01.18 - kategorie: Cestování
id

id

id

BP Lumen Teasi One BP Lumen Limar X-Ride
Copyright (C) 2012 Cykloservis. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu vydavatele časopisu Cykloservis zakázáno.
Provozovatel webu: cyklo@volny.cz | webdesign