deluxe-cycling

Nabídky maloobchodů

Navigace

RSS exporty sekce

Zprávy

Partneři

Související články

Článek

author_unor_2017

ALPSKÁ BRUTALITA

thumb_60x80_a12.jpg(2289KB)aneb

Jak jsme bojovali a umírali v Dolomitech



Určitě jste se dostali do stavu, kdy už vás opravdu, ale opravdu nebaví brázdit lesy v okolí svého bydliště. Jistě jste si párkrát vzali do ruky mapu a bloudili jste alespoň okem, kam byste se jednou chtěli vypravit se svým bikem a kámošema. A určitě mnozí z vás, našich čtenářů, už nějakou cestu zrealizovali.

Podobně na tom byl i Honza Hnízdil. Říkejme mu tak v tomto povídání, neboť se řadí mezi příznivce a přátele Cykloservisu. Jinak se totiž o něm dá psát jako o MUDr. Janu Hnízdilovi, vedoucím lékaři rehabilitačního oddělení Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Honza je klasický prototyp cyklisty necyklisty. Tedy takové osoby, která je podstatnou část života spjata s cyklistikou (byl např. lékařem dráhařů v Dukle Praha, italských profesionálů stáje Navigare Blue Storm při Giro d´Italia a týmu Author), na kole jezdí, ale jeho pracovní vytížení mu nedovoluje více jak každodenní cestu na kole do práce z pražských Vokovic na Karlák a zpět. Tedy denně 16 kilometrů. Navíc občasné vyjížďky o sobotách, ale jak sám říká: „Nedělám z toho žádné drama“.

Když dostal od kamarádů nabídku na desetidenní přejezd nejvyšších vrcholů Alp a Dolomit, nejdříve zajásal nadšením. Kdo by nejel. Vidina krásných panoramat, horských luk, fialových Milka krav pasoucích se za zvuku jódlování je opravdu lákavá. Navíc složení osmičlenné skupiny bylo také příznivé. Žádní na první pohled polykači kilometrů, takže síly budou zřejmě vyrovnány. A zajištění? Více než skvělé. Akce dostala oficiální název Alpen Bike 2003, hlavní sponzoři, Author a síť obchodů se sportovním zbožím Hervis, byli štědří, mapy byly připraveny, stejně tak mechanik Author týmu Miloš Křesťan. Vše skoro jako pro profíky. Stačí už jen vyrazit. Jako den „D“ byl určen 10. červenec 2003, kdy se startuje v Salzburku. Ale to už nechme hovořit v autentických zážitcích Honzu Hnízdila.

Tak Honzo, odlož skalpel, přestaň té paní oddělovat od těla tu zdravou nohu a pojeď už do těch hor, které jsi tolik proklínal.

Celou akci začal organizovat Miloš Křesťan společně se dvěma Čechorakušany, Petrem a Martinem. Já se k ní dostal jako slepý k houslím. Napadlo je, že chtějí dokázat, že lidi, kteří soustavně netrénují, nezávodí, chodí normálně do práce, jsou schopni absolvovat extrémně těžký přejezd alpských a dolomitských průsmyků. Tak trochu šílená myšlenka, alespoň z mého pohledu. Měla to být zkouška techniky i lidského materiálu. Mně se líbila, ale ještě jsem netušil…



Jak jste měli akci zajištěnou?

Aktivních účastníků bylo osm, tedy lidí, co jeli na kole. Navíc jsme měli dvě kamarádky, které přejížděli tranzitem a v kempu před naším dojezdem vždy postavily stany, uvařily a připravily vše tak, abychom se pouze soustředili na kolo. Je pro to úžasné slůvko logistika. Cítili jsme se tak trochu jako profíci. V uvozovkách, protože jsme spali v kempech a jedli jsme z vlastních zdrojů.



Kdy a kde jste odstartovali?

Celá trasa byla naplánována na 612 kilometrů do devíti etap. Start byl 10. července v rakouském Salzburku a cíl byl v Itálii u jezera Lago di Garda. Průměrná délka etapy byla kolem 70 kilometrů, s nejdelší etapou 85 kilometrů. Jeli jsme přes Bad Reichenhall, Pinzgau, Krimmler Tauern Pass, Bruneck, Cortinu d´Ampezzo, Alleghe, Cavalese, Menghen Pass, Folgaria k Riva del Garda. Trasa vedla převážně po horských cestách a v těžkém horském terénu. Po asfaltu jsme absolvovali cca 25% trasy. Pro každou etapu jsme měli skvěle vypracovanou mapu s vyznačeným převýšením, délkou, nebezpečnými úseky, typy cest. Ne vždy jsme se do ní ale trefili.



Jak tě vůbec napadla myšlenka takovou jízdu absolvovat, když sis byl asi vědom, že to nebude taková legrace?

Nikdo nevěděl, do čeho jde. Já si říkal, že šedesát, sedmdesát kilometrů určitě ujedu. To mám vyzkoušené. Před akcí jsme si udělali malé soustředění. V jeho rámci jsme jeli maratón Malevil. Už pro to, abychom si vyzkoušeli materiál. Když však k nám na chalupu přijel Miloš a z náklaďáku začal tahat bedny s materiálem, nové rámy, kotoučovky, speciální boty, jednotné oblečení, tak jsem poprvé začal zírat. Tady jsem pochopil, že končí legrace, že jde opravdu do tuhého. Už na Malevilu, kde já absolvoval kratší trasu 65 km, jsem začal poprvé pochybovat. Bylo to pro mne opravdu těžké, jel jsem nadoraz, abych si zkusil, jak na tom jsem. To bylo první varování. Říkal jsem si, pozor chlapče, do čeho se to pouštíš? Ale už nebylo úniku, taky proto, že jsem byl lékařem akce. Nemohl jsem je zklamat. Zjistil jsem, že ostatní jsou na tom opravdu dobře, jezdí pravidelně, hlídají si stravu a akci berou strašně zodpovědně. Rozhodující nebyl ani tak věkový rozdíl, ten se pohyboval od pětadvaceti do dvaapadesáti, jako spíš možnosti trénovat a přístup. Horské kolo mám hodně rád, ale nemám na něj prostě tolik času. Vždycky jsem snil o tom něco podobného absolvovat. Taková šance se nepouští.



Začněme prvou etapou, která ti dala opravdové poznání reality.

To tedy dala. I když byla označena za úvodní a lehkou. Pohybovali jsme se ve výšce kolem 1.200 metrů. Převýšení žádné dramatické, ale trvala deset hodin. Deset hodin těžké práce. Dvě hodiny na horském kole je něco úžasného, čtyři hodiny se dají vydržet, šest hodin je hrana, ale deset hodin je něco tak fyzicky a psychicky brutálního, že kdyby mi někdo po této etapě pověděl, jedu domů, vezmu tě, tak to kolo seberu, vykašlu se na všechno, na jakékoliv ohledy, a jedu. To bohužel ale nikdo nenabídl. Byl jsem tak zdecimovaný, že jsem si vůbec nedovedl představit další dny. Dělal jsem lékaře i u profíků, a tak je trochu znám. Myslím si, že kdyby tam nějakého pozvali, tak se jim vysměje a řekne, že jsme se museli zbláznit. Milerád jsem po prvém dnu využil možnosti vybrat si další den volno a pomáhat se zajištěním. Každý z nás si volno mohl vybrat jen jednou. Vybráním volna mě osvítil duch svatý, protože druhá etapa byla ještě šílenější. S holkama jsme vše uchystali a čekali. Čekali jsme a čekali. Plánovaný dojezd byl kolem čtvrté odpoledne. Ale oni nikde. Jeli jsme jim naproti. Oni však zabloudili a do cíle přijeli v devět večer. Představ si to, dvanáct hodin na kole v horách. Byli totálně zdecimovaní. Navíc mechanik Miloš Křesťan pustil kolo trochu rychleji, než měl, a nezvládnul kamenitý sjezd. Naštěstí z kola vystoupil a kolo letělo ze skály dolů už bez jezdce. Totálně zničil, rozlomil rám. Na pád z výšky 20 metrů Introvert opravdu není stavěný. Za zaznamenání stojí i převýšení druhé etapy, neuvěřitelných 3.200 metrů. Kdybych byl býval jel, tak bych byl býval už nechodil, tak jsem mrtvý.

Po etapě jsem si říkal, ti toho musí mít plné kecky, já si orazil, tak to bude třetí etapu skvělé. Ale omyl. Třetí etapa byla nejhorší. Té budu věnovat zvláštní pozornost. Vedla starou tauernskou stezkou. Začala brutalita. Stoupání podél Krimmlerských vodopádů. Tam jsme kola tlačili. To byla pořád ještě sranda. Pokračovali jsme dál. Z osmi set metrů do 2.633 metrů. Dva kilometry převýšení po těžké cestě, potom po suti, lavinovém svahu, v ledovci, s koly na zádech. Tlačit se nedaly. Sedm hodin jsme stoupali, jen občas jeli. Za těch sedm hodin jsme ujeli, spíš ušli 24 kilometrů. Pohybovali jsme se v místech někdejších bojů první světové války a vzpomínali na vojáky, kteří stejnou cestou tahali munici a děla. Muselo to být něco pekelného.

Když jsme se blížili k vrcholku, těšili jsme se na sjezd. Ale to byl velký omyl. To samé bylo na italské straně hory, zase lavinový svah plný kamení. Takže kola na záda, přivázat na batohy a sestup dolů. Etapa byla nakonec zkrácena, protože do cíle bychom normální trasou dojeli za hluboké noci.



Ale každá etapa jistě nebyla tak šílená.

Naštěstí ne. Čtvrtá etapa do Cortiny d´Ampezzo byla úžasná. Převýšení 2.500 metrů, nádherné horské scenérie. Byla dost jezdivá, i když s těžkým stoupáním. Ale od této etapy se začalo dost oteplovat, takže jízda v tropických podmínkách také nebyla legrace. Přinesla mi i nečekaný kulturní zážitek. Vjeli jsme do nádherného údolí obklopeného vysokými štíty. Uprostřed horská chata Fanes Hűtte (2060 m), nikde nikdo. Na terase seděl asi desetiletý chlapec v kožených kraťasech a hrál na tahací harmoniku. Ale nádherně. Pro mne, v té únavě, to bylo něco tak nečekaného, že jsem slezl z kola a asi hodinu ho poslouchal. Nic podobného jsem ještě nezažil. Nejsem žádný romantik, ale takový koncertní sál a oslovení hudbou mě doslova přikovaly na místě. Úplně jsem zapomněl, že ostatní pokračovali ve stoupání nerušeně dál. Když koncert skončil, začal jsem je dohánět, naštěstí se o pět set metrů výš koupali v ledovcovém jezeře Limo See a vůbec jsem jim nechyběl.



Říkal jsi, že jste se pohybovali v místech, kde probíhaly boje za prvé světové války. To je určitě také zajímavé.

To tedy bylo. Někdo měl s sebou knížku „Fronta v Dolomitech 1915 – 1917“. Je to strhující čtení, šla z ruky do ruky. Teprve po jejím přečtení jsme si dokázali, či spíše nedokázali představit, co se tehdy v horách vlastně dělo. V té šílené válce se vedly dva naprosto rozdílné způsoby boje. Jednak se navrtávala skalní těla hor, aby pak mohl být nepřítel trhavinou vyhozen do povětří, jednak se šplhalo nebezpečnými stěnami Dolomit, aby bylo možné nepřítele napadnout z výše položených míst. Nad Cortinou na úbočí Tofany I. (3225 m) jsme se vyšplhali na 2657 metrů vysoké Castelleto. Tady se vedly snad nejúpornější boje. Rakušané si v horském masivu vyhloubili prostorné a nepřístupné jeskyně a neustálou palbou z horských děl působili Italům těžké ztráty. Zoufalí Italové vyvrtali v krutých zimních podmínkách do těla hory 507 metrů dlouhou štolu, naplnili ji 35 000 kilogramy výbušniny a celé to odpálili Rakušanům na hlavu. Z opačného kopce na to koukal italský král, musela to být pěkná šleha.

Průměrná váha vojáka, účastníka války v Dolomitech, byla 45 kilo. Dost nás to překvapilo, ale jde to docela rychle. Za těch devět dní jsme každý shodil skoro pět kilo, teda dohromady asi těch pětačtyřicet. Jakoby tam jeden z nás padnul.



Byla to určitě velká zátěž nejen pro organizmus, ale i pro materiál.

Mechanik Miloš byl připraven opravdu na všechno. Jednak, jak jsem již pověděl, zrepasoval naše biky, vybavil novými rámy a materiálem. Měli jsme Authory Introverty a Egoisty. Dva měli Sovereigny. Všichni jsme měli kotoučovky. Bez nich si to nedovedu představit. I tak jsme museli v dlouhých sjezdech a klesáních okolo 30 stupňů na Milošův pokyn občas zastavit, protože kotouče byly do běla rozžhavené a obložení se pálilo, jako když kamiony sjíždějí z Cínovce do Dubí. Každý jsme během etapy vezl nějaký materiál, který jsme si do batohů rozdělili podle váhy. Někdo měl jídlo, jiný zase věci na kolo, léky, oblečení, protože jsme se pohybovali v rozdílných výškách, a bylo potřeba se obléci i do zimy. Miloš dokonce vezl náhradní řídítka. Nezbytné byly také plechovky Staropramenu a Velveta. Těch jsme měli v zásobě rovných pět set. Musím říci, že pivo byl pro nás skutečný doping a životabudič. I když je v batohu trochu těžší, ve výškách okolo 2500 metrů chutná znamenitě.



Co jste během etapy jedli?

Energetické tyčinky, tatranky, k pití střídali ionťák, vodu z ledovce a pivo. Na oběd jsme si vezli chleba, salám, sýr, nějaké ovoce a zeleninu. Kupodivu ale na tu obrovskou zátěž jsme neměli skoro hlad. Spíš jsme jedli proto, že jsme na to zvyklí.



Trápili vás poruchy kol a defekty?

Je až neuvěřitelné, že nikdo neměl žádný defekt ani poruchu. Miloš nám kola připravil opravdu skvěle, a navíc je po každé etapě kontroloval, vyladil a mazal. Jediný problém byl Milošův zničený rám. Měl samozřejmě náhradní a během hodiny ho přestrojil. Ten člověk byl připravený na všechno.



Řekni nám na závěr ještě nějakou historku z natáčení.

Byly dvě, kdy šlo opravdu do tuhého. V páté etapě z Cortiny do Falcada jsme po třech hodinách těžkého stoupání začali mít intenzivní pocit bloudění. Zmizelo veškeré značení i cesta, ocitli jsme se někde na úpatí Forcella Ambrizzola (2277 m). Horský vůdce a autor trasy Petr, řečený „markýz“ (podle markýze de Sade), se marně snažil předstírat, že má situaci pod kontrolou. Aby si udržel vedoucí úlohu, pronesl památnou větu: „Voda vždycky někam teče“, a vrhnul se do naprosto neschůdného koryta horského potoka. Než jsme mu v tom stačili zabránit, ztratil se nejen z dohledu, ale i signálu vysílačky. Po chvíli váhání jsme se začali korytem probíjet i my. Místy byly tak velké převisy, že jsme si museli kola spouštět a navzájem se jistit. V největší krizi, kdy jsme začali zvažovat cestu zpět, jsem z dálky uslyšel štěkat psa. Ještě nikdy jsem neměl z psího štěkání takovou radost. Kde je pes, tam musejí být i dobří lidé, řekl jsem si, odhodil kolo a vydal se po hlase. Po půl hodině jsem dolezl na skalní plošinu, kde seděla parta horolezců. Lana, cepíny, karabiny. A mezi nimi najednou já, v tretrách, v červenožlutém autoráckém kostýmku. Koukali na mě jak na zjevení. Nic podobného barevného ještě asi v horách neviděli. Cestu mi samozřejmě ukázali a nevěřícně kroutili hlavami.

Další krizovka přišla den poté. Po nádherném technickém sjezdu z Passo di Luisia (2055 m) jsme se rozdělili. Ti zdatnější se vydali dobývat další dvoutisícovku, já se zbytkem zvolil odpočinkovou variantu s koupáním v Lago Paneveggio a pak lehkých deset kilometrů po silnici do cíle v Cavalese. Proč ale dělat věci jednoduše, když to jde složitě. Po koupání vůdce Petr rozhodnul, že si těch deset kiláků zpestříme po značené turistické cestě pod jezerem. Ale ouha. Nějak mu uniklo, že cestu strhla lavina, značení, kterého se sveřepě držel, se ocitlo v korytě dravého potoka a nahradily je cedule s nápisem Pericolo di morte, tedy nebezpečí smrti. Po pár desítkách metrů, chvílemi po pás ve vodě, jsem usoudil, že tudy cesta opravdu nevede a ty cedule tam nejsou jen tak. S chlapci jsem se rozloučil, popřál jim hodně štěstí a zbaběle zatroubil k ústupu. Asi po půl hodině se mi podařilo kritický úsek obejít a z mostu jsem pobaveně pozoroval ostatní, jak bojují s dravým proudem. Jak jsme později zjistili, jen o několik set metrů níž po proudu provozovala skupina dokonale vybavených Italů, za nadšeného povzbuzování diváků, v korytě canyoning. Kdyby tušili, že se to dá jet na kole, tak se hanbou propadnou.



Když se na tu akci podíváš nyní, s odstupem času, šel bys do něčeho podobného zase? Přeci jen, nebyla to klasická biková akce, kde se jen jezdí, ale kde jste překonávali horské průsmyky s koly na zádech, pohybovali jste se v terénech, které rozhodně nepatří mezi klasické bikové cesty.

No řekl bych, že je zázrak, že jsem to přežil. Byl to opravdu šílený test člověka a materiálu. S odstupem času samozřejmě zapomeneš na tu bolest a vzpomínáš jen na to krásné, což vždy převažuje. Myslím si, kdyby mi někdo něco podobného nabídl, tak do toho půjdu zase. Ale taková akce chce opravdu dobrou přípravu, a to jak po stránce technické, tak hlavně fyzické. Měli jsme obrovské štěstí, že nás nepotkaly žádné zdravotní problémy, ošetřoval jsem jen drobné oděrky a řešil fyzické vyčerpání, především to vlastní.



U tebe to je jasné, ty přiznáváš, že to byla šílená akce a neostýcháš se hovořit o tom, že sis fakticky dost dal. Co ostatní?

Postupně se rozpovídali i ostatní a ukázalo se, že podobné pocity jsem neměl jenom já. Ten počáteční šok byl takový, že jsme si v duchu říkali, co tady vlastně děláme, jestli máme něco takového vůbec zapotřebí, jestli jsme to trošku nepřehnali.



Pro mnohé bude určitě zajímavé, kolik vás to stálo?

Když počítám i materiál od sponzorů, který jsme získali za výhodnou cenu, tak kolem 20000 korun. Bez věcí od sponzorů se to dá pořídit určitě do 10000, možná i výrazně méně. Jsou to vlastně kempy, jídlo, auto a poplatky na dálnici. Ten velomateriál je ale moc důležitý, bez kvalitní techniky se do takového terénu prostě vjet ani nedá.



Jsi šéfem rehabilitačního oddělení, využil jsi po akci svých služeb?

Nebylo to naštěstí vůbec potřeba. Říká se: „Co tě nezabije, to tě posílí“. A co víc, akce splnila, co se od ní očekávalo. Chtěli jsme ukázat, že i amatéři jsou schopni zvládnout tak těžkou trasu. Všem se nám podařilo přežít a profesionálové opravdu nejsme. Ty by něco tak šíleného opravdu ani nenapadlo.



Kany



thumb_80x60_alp1.jpg(1872KB)thumb_80x60_alp2.jpg(2154KB)thumb_80x60_alp3.jpg(2516KB)thumb_60x80_alp4.jpg(1829KB)thumb_80x60_alp5.jpg(2083KB)thumb_80x60_alp7.jpg(1542KB)thumb_80x60_alp8.jpg(1719KB)

thumb_80x60_alp9.jpg(1978KB)thumb_80x60_alp11.jpg(2301KB)thumb_80x60_alp7.jpg(1542KB)
datum: 14.11.03 - kategorie: Cestování
id

id

id

CykloŠkoda - Přilby a brýle Kask

nachazel

BP BP BP BP
Copyright (C) 2012 Cykloservis. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu vydavatele časopisu Cykloservis zakázáno.
Provozovatel webu: cyklo@volny.cz | webdesign