Mokré alpské dobrodružství

Jak to tak bývá, člověk míní, realita mění, a tak nějak to bylo i v mém případě s návštěvou okolí Kaprunu. Před více jak dvanácti lety jsem měl možnost projet autem věhlasnou a cyklisty hojně navštěvovanou Großglockner Hochalpenstraße a již tehdy jsem si říkal, jaké by to bylo tuto silnici pokořit vlastními silami na kole. Uběhl čas a z tehdy dvouletého syna je již čtrnáctiletý pubescent, který za mnou sám o prázdninách loňského roku přišel s dotazem, jestli jsem někdy jel alpskou silnici na Großglockner. Po dotazu, kde k tomu přišel, že ji prý jel jeho učitel tělocviku a asi by to chtěl taky zkusit. Takhle nevinně vše začalo.

Sluší se poznamenat, že syn Ondřej bere kolo jako doplněk, je srdcem i duší baskeťák a času na ježdění na kole má minimum. Popovídali jsme si a nakonec to zakončili tím, že jestli potrénuje, můžeme to třeba za rok zkusit. Uběhl měsíc dva, objednala se dovolená 2019 a hned po ní zůstalo pár dní volna, kam by se plánovaná cyklistická výprava do Alp dala vměstnat. Najednou jsme měli zajištěné ubytování v Kaprunu a vše začínalo nabývat jasnějších obrysů. Syn se navíc nechal přesvědčit, že je třeba častěji provětrat silničku než oblíbenějšího horáka, a tak po prvních jarních stovkových vyjížďkách po rovinkách kolem Ivančic a následně u nás na Vysočině jsme se vypravili na pořádné tréninky do krkonošských kopců. Nechyběl jak populární výjezd z Vrchlabí na Špindlerovku, tak ani druhý den opravdu drsný lesní výjezd, s místy až 17% stoupáním, z Černého Dolu přes Hrnčířské boudy, Husovku do Pece pod Sněžkou a následně Pomezní Boudy, kde jsem si ověřil, jak na tom je „fotřík“, ale především synáček. Nabyl jsem dojmu, že to skutečně v Alpách snad zvládneme!?

Přiblížil se konec letošního června a bylo nutné sbalit věci na dovolenou, ale ve shodný čas také na naši čistě pánskou cyklistickou výpravu do Alp. Doma to vypadalo opravdu zajímavě, jedna obří hromada věcí na dovolenou a v druhém rohu hromada do Alp. První část dovolené s válením se na pláži a nicneděláním (poprvé v životě neaktivní dovolená) utekla doslova jako voda a díky all inclusive servisu jsem následně zjistil, že jsem před Alpami řádně přibral. To to pěkně začíná. Nyní už ale řádně odpočatí (a stále ještě přežraní...) vyrážíme autem směr Rakousko, Alpy – Kaprun. Druhým vozem se do Alp vydal také kolega z Turbošnek teamu, kterého náš záměr natolik zaujal, že si již v březnu zajistil pokoj v tom samém penzionu a těšil se, až se na místě v půli července sejdeme. Můj plán byl asi takový, že dojedeme na místo, vybalíme, sedneme na horská kola, dáme první kilometry, abychom se „nastartovali“ a další den si vyšlápneme na Großglockner. Tak jednoduché to nebylo, aspoň co se nastartování týče.

Časové plány jen málokdy v reálu klapnou tak, jak člověk zamýšlí, a tak jsme na první bikovou vyjížďku vyrazili až ve čtvrt na čtyři odpoledne. Z toho bohužel vyplynulo, že nás déšť zastihl již ve výjezdu, ale s tím se díky předpovědi dalo i počítat. Nejspíš i s tím, že se o deset stupňů ochladí. První kilometry z celkových pětatřiceti sice vedly po rovině, ale hned první stojka ve městečku Piesendorf a následně za ním ukázala, jak že na tom s fyzičkou jsem. Bylo to trápení od prvních metrů až na hřeben a těch šest kilo navíc a totální shnilotina mé schránky se horko těžko nahoru hrabala. Zkrátka jsem to odpočívání o dovolené evidentně nezanedbal. Při následném sjezdu z hřebenu Schmittenhöhe dolů do Zell am See jsme trochu chladem „vykosili“, ale nakonec jsme se celí promočení dostali do penzionu.

Po večeři a detailním rozboru předpovědi počasí padla volba na to, že na Großglockner vyrazíme dle plánu hned ráno, poněvadž na další dny vypadala předpověď ještě hůře. Již během noci slyším občasné přeháňky, které se ráno při snídani změnily ve vytrvalý déšť. Meteoradar naštěstí ukazuje, že jde o lokální mrak a v místě našeho startu prý pouze slabě mrholí. Nakládáme auto a s Ondrou se přesouváme k mýtnici, zatímco náš sparingpartner Tomáš jede od penzionu v tom nečasu na kole a díky tomu se i pěkně dostane do tempa. Krátce po deváté hodině ranní nasedáme na stroje. Teploměr ukazuje 12°C a my vyrážíme vstříc výzvě. Terén se hned za branou značně zvedá a řadíme to nejlehčí, co máme (34/28 a 34/30). Rychle mi tachometr ukazuje převýšení 12 % a tento údaj následujících třináct kiláků na displeji převažuje. Již od prvních metrů jsem litoval, že jsem sériovou kazetu 32 zubů vyměnil za 28zubovou.

Celé toto první táhlé stoupání má převýšení 1200 metrů a je skutečně výživné. Žádný restart se cestou neděje, mladej mi začal celkem pohodově odjíždět a já si stále častěji opakuji, že to byl blbej nápad. Nohy mi nejedou, takže to jen tak „lámu“, chybí mi teplo, které tak miluji a posledních dvanáct dní jsem si ho plnými doušky užíval. S dechem jsem také na štíru a proto jsem vděčný, že jako dokumentarista výpravy můžu občas zastavit, abych něco vyfotil, natočil a přitom se pokusil nabrat dech. Po několika serpentinách a nekonečných stoupajících kilometrech se dostáváme na rozcestí pod Edelweißspitze, kde zíráme, kam nás následující dva kilometry stoupání po vlhkých kostkách zavedou. Stěna s převýšením čtrnáct procent byla další z výzev našeho plánování tohoto výletu, nyní jde spíše o noční můru.

Po menším vnitřním přemlouvání nasedáme na kola a jedeme na nejvyšší místo dnešní trati. Po nějakých třiceti minutách jsme na vršku Edelweißspitze (2572 m.n.m.). Máme obrovské štěstí, na pár chvil mraky ustupují a vidíme okolní zasněžené vršky a máme vše jak na dlani. Stálo to za to, pro tyto chvíle a okamžiky mám kolo tak rád. Po zasloužené traťovce a vrcholovém focení usedáme na stroje a valíme to zpět po kostkách na rozcestí, kde odbočujeme doleva a pokračujeme dále směrem na Großglockner. Je sotva osm stupňů nad nulou. Krátké strmé stoupání nás dostane k místní kapličce, jakožto památce na zemřelé dělníky, kteří se podíleli na stavbě předchozí generace této impozantní silnice. Za kapličkou se silnice prudce stáčí doleva a strmým sešupem a několika vracečkami míjíme vysokohorské jezero Fuscher Lacke. Dost bylo sjezdu a opět se drápeme do kopce, obohaceného o jeden kratší tunel, za nímž se jako by změnilo počasí a příjemně mezi mraky prosvítá sluníčko. Překrásné výhledy do kraje. Přejetím této části trati jsme se vydrápali do nejvýše položeného tunelu trati (2504 m.n.m.) o délce 311 metrů a za ním došlo ve sjezdu ke změně klimatu a opět začalo poprchávat. I přes kapky deště si sjezd náramně užíváme, jedeme svižně. Teď se kila navíc hodí.

Řidiči jsou zde velice ohleduplní, jako všeobecně v Rakousku, a ochotně nás několikrát ve sjezdu pouští před sebe. Pokračujeme osm kilometrů do kopce k vyhlídce Kaiser-Franz-Josefs-Höhe na Großglockner. Cestou míjíme horské jezero Naßfeldspeicher, před nímž nás čeká opět neskutečná stojka a začínám mlít z posledního. Mám hlad, ale rozhoduji se najíst až v restauraci na vrcholu. Hurá, prvních 38 dnešních kilometrů máme za sebou! Kocháme se pohledem na mraky zahalený Großglockner, impozantní místo. Jsme z výjezdu tak zahřátí, že nám teplota 15°C zcela vyhovuje. Je to sice o více jak polovinu méně, než bylo před třemi dny u moře, ale pořád lépe jak dole u kapličky.

Jdeme si dát poctivou hustou horskou gulášovou polévku a trochu se osušit před cestou zpět. Meteoradar však hlásí další a hustější déšť, moc se nezdržujeme. Je krátce po půl čtvrté, nasedáme na kola a letmým pohledem se loučíme s Großglocknerem. V začátku sjezdu začíná pršet, u jezera Naßfeldspeicher padají dokonce ledové kroupy a nepříjemně píchají do obličeje! Silnice ještě naštěstí neplave, dá se to bezpečně hrnout. Znovu ale vzhůru! Od kruháče k nejvýše položenému tunelu to je šest a půl kilometru do prudkého kopce, kdy musíme překonat více jak šest set výškových metrů, naštěstí přestává pršet. Vzpomínám, jak jsme v opačném směru předjížděli auta. Teď jedu jako pravý šnek, sotva melu nohama. Tomáš se loučí a jede sólo, má to přeci jen do Kaprunu dále.

Opět zastavuji, rozdýchávám a kochám se. Být tu o dva týdny dříve, bylo by tu krásné léto, já o šest kil méně a rozjeté nohy by si s tím 12% krpálem určitě poradily lépe. Teď to je holé utrpení. Vidina závěrečného sjezdu k mýtnici, zodpovědnost za syna, který také začíná vadnout, a blížící se večer, mě neustále posouvají blíže k tunelu. Hurá, jsme tu, ale začíná opravdu hustě pršet. Krátká návštěva čisté toalety ve skále, rychlá traťovka, obléknout pláštěnko/větrovky a rychle do tunelu, třeba za ním bude líp. Není, prší, fouká, no slota jak v horách. Kola cákají, provoz však takřka nulový, a tak se i v hustém dešti dají jet zatáčky svižně s využitím celého prostoru vozovky. Cesta utíká, další tunel a už je tu naše známé jezírko pod Edelweißspitze. Vysněný konec utrpení se blíží, chybí nám poslední nepříjemné stoupání. Poslední dva kilometry a 190 výškových metrů! Údaj 11% na displeji potvrzuje moje pocity v nohou. Mladej se zmátořil a opět mi o několik metrů odjíždí. Zastavuji, jsem pěkně tuhej, ale vidina závěrečného sjezdu mě opět motivuje. Překonávám další krizičku a říkám si, že už nezastavím, ten "kousek" nahoru už prostě musím nějak dát. Jakkoli!

Jsme u kapličky, hurá! Vidíme serpentiny pod námi, to bude jízda, konečně závěrečný vytoužený sjezd. Kila se opět hodí, i když brzdy vadnou, zadní takřka nebrzdí, přední zatím OK. Není to v dešti ideální, ale s chladnou hlavou a při správném časování, kdy začít a kdy přestat brzdit, se blížíme k mýtnici. Sjíždíme níže a blíže k údolí, silnice osychá a dá se to konečně pořádně pálit. Ondra se toho nebojí a řeže jednu zatáčku za druhou, auta nestačí, a tak nás nikdo neomezuje v plném využití celé šířky vozovky. Místy letíme i něco přes 70 km/h. Čas utíká snad stokrát rychleji než při jízdě nahoru a za pouhých osmnáct minut jsme dole, na dohled od mýtnice.

Mladej jede první a najednou se zvedá, že si protáhne záda. Blbý nápad, kolo se mu rozvibrovalo a tak tak, že to neskončilo v šedesátce pádem. Uff, to by nebyl hezký závěr. Oba šťastní projíždíme v 18:25 mýtnicí, plácneme si a sesedáme konečně a naposledy z kol za účelem narvat je do našeho plechového miláčka. Pouštím topení na plný výkon a hurá do penzionu do teplé sprchy. Tomáš už nás čeká pěkně navoněný a v suchu. Odměna v podobě pizzy v nedalekém městečku byla takovou tečkou za tímto náročným, ale na druhou stranu krásným výletem. Určitě bych se sem chtěl ještě jednou podívat a tento kopec zdolat v jiném rozpoložení i počasí. Ondra má můj obdiv, jak se s tím fyzicky i psychicky vyrovnal. Následný den však opět usedáme na kolo, tentokrát na bike, a zažíváme další řádně promočené dobrodružství, které by samo o sobě znovu vydalo na sepsání podobného článku.

Martin Pleva