Test, Lapierre Aircode SL 600

Poskytnout závodníkovi ve spurtu navíc trochu té tuhosti a výkonu, to bylo hlavním smyslem redesignu modelu Aircode, který patří do aktuálně trendy kategorie silniček s aerodynamickým a přesto univerzálním střihem. Aerodynamika je jedním ze současných zaklínadel silniční cyklistiky a podobně jako pro maximálně komfortní či naopak lehké modely, vždy je tomu třeba přizpůsobit tvary rámu.

Francouzská kuchyně

Tato tradiční značka má opravdu dlouhou historii a její současné silničky nabízejí chuťově vytříbené modely přesně dle gusta uživatele. Zatímco model Xelius je lehký vrchař a Pulsium spíše pohodlný požírač kostek směrem na Roubaix, Aircode se snaží nabídnout ještě lepší výkon a tuhost než prvně jmenovaný, ale přitom nechce být úplným zanedbávačem jezdcova pohodlí. Chce svého majitele hýčkat jak tuhostí danou dokonalými oblinami svých tvarů, tak jej ve stále se stupňujícím tempu spurtu přivést na vrchol stupně vítězů. Přitom ale nezapomíná na vlídnost během celé jízdy, takže spojení mnoha, leckdy protichůdných, vlastností v jeden celek, který si z pomyslného koláče optimální konstrukce ukousl v každém místě ten největší kousek.

S rámem si tvůrci opravdu vyhráli a jelikož jde o značku, která má s karbonem dostatek zkušeností, jejich Power Box nabídne ideální poměr celkové tuhosti k výslednému komfortu. Jde o to, aby byla partie hlavové trubky a středového pouzdra co nejvíce nakloněna směrem k tuhosti a přenosu výkonu. Hlavová trubka je opravdu výrazným prvkem, tedy při bočním pohledu, ovšem zpředu má aerodynamický střih s doslova vosím pasem. Přechod vidlice s eliptickým profilem korunky přesně navazuje na hlavovou trubku a pro lepší obtékání vzduchu na horním konci hlavy nechybí gumová krytka. Spolu s napřímo montovanými čelistmi nové Ultegry je celá partie hlavy a vidlice pastvou pro oči. Vstupy řadicích lanek do spodní trubky pak sází na minimální rozměry a spodní trubka proporcemi leží někde na pomezí klasiky a masivnějšího aero průřezu. Její hladký přechod na téměř celou šíři středového pouzdra a následně na řetězové vzpěry je jedním z důležitých prvků celé konstrukce, tady se v záběru opravdu nic „nehne“. Navíc obě řadicí lanka vedou skrz smyk v plastovém krytu středového pouzdra, který funguje i jako případný vstup pro umístění baterie u modelů vybavených elektronickou sadou. Rám je na ni připraven, což potvrzují i přítomné záslepky otvorů pro kabely v rámu.

Zadní stavba sází na tuhost u řetězových vzpěr, které jsou zkosené směrem dovnitř, ovšem sedlové vzpěry subtilního střihu už cílí na absorbci rázů. Jejich délka toho ovšem v daném směru příliš nesvede, což je dáno napojením na aerodynamické protažení sedlové trubky, ponechávající zadnímu kolu jen minimální odstup. Tohle je druhá dominantní partie rámu a její dokonale hladké přechody či ukrytý stahovací mechanismus eliptické sedlovky jsou dalšími hráči v boji proti odporu vzduchu. Pojďme tedy zkusit tuto delikatesu francouzské kuchyně, určenou svojí univerzálností všem, a zjistit, zda nám po ní zůstane blaho na jazyku, nebo zda prvotní opojná chuť nezhořkne.

Vyladěná chuť

Kdo by čekal, že posed bude orientovaný v duchu časovkářských speciálů, mýlí se. Aircode hraje na notu univerzálnosti, takže ruce jsou optimálně natažené a nejsou ani přehnaně nízko, takže pozice řídítek je perfektní i pro delší jízdu. Sice bychom u testované druhé největší velikosti 54 raději viděli 44cm řídítka, patřící až největšímu rozměru 57, ale o dva centimetry méně je zde lepší pro více aero úchop. Pro 190 cm vysokého jezdce jinak velice příjemná geometrie.

Zaměření na roviny a výkon ve sjezdech je jasně patrné z kombinace převodů, kdy první záběr do klik 52-36 jasně ukázal, že tohle kolo chce silného jezdce a ne milovníka vysokých kadencí. Prostě když aerodynamika, tak pořádný výkon, ale ne zase taková „krutost“, jako s klasikou 53-39, s čímž koresponduje i volba kazety. Převody tedy zvolené adekvátně, jakmile do toho jezdec šlápne, cítí tuhost, s jakou rám reaguje na jeho záběr. Jistěže Xelius bude zrychlovat s nižšími ráfky i hmotností o špetku lépe, ale tady je to jen o pár procent slabší, aby následně s nabíráním rychlosti jezdec cítil, s jakou chutí chce kolo držet tempo a jakmile jej má, odvděčí se mu dokonalou odezvou na jeho podněty. Žádné zbrklé změny směru, nutnost stroj krotit v každé zatáčce a při jízdě ze sedla si dávat pozor, abychom neudělali zbrklý pohyb, jenž by nás katapultoval přes řídítka. Dokonalá harmonie jistoty ovládání, držení směru a přitom možnosti okamžitě zatočit, to se konstruktérům povedlo. Na rovině prostě kolo drží jako přibité, ostře krájí vzduch, ze sedla je možné se pořádně opřít o vidlici, aniž by někam uhýbala a nechat kola pořádně roztočit. Ať už s horním či spodním úchopem řídítek, kolo jede skvěle a jen občasný boční poryv větru dá pocítit, jaké že to vlastně má jezdec pod sebou tvary. Výška ráfků by sice mohla být i výraznější, takhle je to ale schopný univerzál a navíc vyšší profil je u dražších verzí.

Stoupání pak až na pro někoho trochu těžší převody nepředstavují žádné omezení a těch pár gramů navíc je zde zanedbatelných. Naopak ve sjezdech je kolo jako doma a krájení vzduchu, stejně jako řezání zatáček, mu jde doslova od ruky a jezdec zde cítí tu velkou porci jistoty, s níž jej kolo dostane bezpečně skrz rychlá klesání. Náklon v zatáčkách je přirozený, kolo v nich není dlouhé, přitom dokáže vystřelit a nechat rychlost narůstat. Kdo se obává nepohodlí, asi zde nepochodí, protože i když je přední vidlice tuhá ze sedla, její schopnost vyzobávat nerovnosti je velice slušná. Proti ní má ovšem navrch zadní partie kola, kde se díky implantaci elastomeru do sedlovky podařilo razantně navýšit její absorpční schopnosti. Na kostkách si tak připadáte jako na karbonové klasice s průměrem 27,2 mm, takže ačkoliv aero, přesto velice přátelské k sedacím partiím.

Jestliže nemáme výhrady k projevu kola, jeho geometrii a výkonu, platí totéž i pro komponenty. Sice může nová Ultegra vyznavačům klasiky přijít až příliš bikově střižená, což platí hlavně pro přehazovačku, chodí naprosto parádně, s přesnou odezvou a lehounkým projevem na pákách. Výkon brzd a jeho dávkování je zcela bez diskuse, a jestliže jsme několikrát zmínili i pohodlí na horším povrchu, pětadvacítkové Continentaly na tom nesou také značný podíl.

Aircode se, i přes nejdostupnější provedení, ukázal být kolem jasně směřovaným pro výkon na rovinách a ve sjezdech. Je rychlý a přitom pohodlný, nabídne skvělou ovladatelnost a dostatek jistoty, neurazí časovkáře, maratonce a vrchaře nezničí, prostě chuťovka.