cratoni

Nabídky maloobchodů

Navigace

RSS exporty sekce

Zprávy

Partneři

Související články

Článek

Author_leden_2018

Opravdová legenda, Aerobike Professional 1993

Přiznáváme, že v některých případech se nám tak trochu prolínají rubriky, což platí u modelu Aerobike Professional dvojnásob. Klidně by mohl být zařazen do naší občasné rubriky Legendy, stejně by mohl být prezentován jako Kolo z lidu. Nakonec jsme jej však zařadili jakožto Retro, protože si na něj vzpomenou spíše jen pamětníci domácí bikové historie, než aby bylo právoplatnou legendou mezi takovými unikáty, jako je třeba Klein Mantra, GT RTS a jim podobné. Aerobike je ovšem důležitou součástí evoluce české MTB techniky a ve své době se jednalo o velmi smělý, v našich končinách unikátní počin. Tyto rámy vznikaly malosériově ve Zdibech u Prahy, konkrétně v části obce Přemyšlení, ve Výzkumném ústavu přístrojů jaderné techniky (VUPJT). Psal se rok 1992 a mohutné profily duralových trubek byly pro většinu bikerů doslova „mokrým“ snem. Když se rámy Aerobike objevily na podzim téhož roku v expozici na veletrhu Moto Velo konaném na pražském výstavišti v Křižíkových pavilonech, způsobily nemalou senzaci.

První polovina devadesátých let byla v tomto směru nesmírně plodným obdobím, byť domácí rámařina spoléhala stále ještě především na ocelové trubky. Odvážnými pionýry stavícími z duralu byli právě Aerobike, případně značka RB tehdy ještě strakonického Romana Bartosze. Zatímco druhý jmenovaný své rámy svařoval, pražský Aerobike používal metodu lepení do odlitých duralových spojek. To samozřejmě vyžadovalo precizní zvládnutí technologie, jež byla počátkem devadesátek stále ještě určitým způsobem v plenkách. Byť jistou inspiraci značkou Alan nebylo možné zcela popřít. Tento italský výrobce však stavěl především cyklokrosové a silniční rámy, zatímco Aerobike musel při čistě terénním předurčení splnit o dost náročnější kritéria.

Vznik prvních prototypů Aerobike byl výsledkem hledání dalšího, porevolučního výrobního programu Výzkumného ústavu přístrojů jaderné techniky - hlad po horské cyklistice a s tím související technice byl jasným směrem. Vizí konstruktérů byl svařovaný, co nejlehčí duralový rám, jakási česká obdoba tehdejší americké modly, značky Klein. Materiál, který se podařilo získat od společnosti Aero Vodochody, však zavedl budoucí značku Aerobike neplánovaně na jinou, dalo by se říci trnitější cestu. Superlehké duralové trubky, používané pro leteckou produkci továrny, se sice vyznačovaly pouze milimetr silnou stěnou a extrémní pevností, neumožňovaly však klasické svařování. Jedinou možností bylo proto lepení do spojek, kdy se laborovalo, zda vnějších či vnitřních. Nakonec, podobně jako u Alanu, zvítězily spojky vnější, odlévané do forem. Následovalo jejich obrobení na speciálních přípravcích, za pomoci soustružnických nožů. Dnes jednoduchá operace zvládnutelná každým CNC strojem, před čtvrt stoletím poměrně náročné řemeslo.

Budeme-li se ještě chvíli bavit o samotné konstrukci, tak bylo nutné zvážit veškeré tolerance, při výrobě zásadní. Například formy pro rámové spojky, vznikající v uherskohradišťské společnosti Mesit, musely být o nějaká tři procenta větší, neboť po odlití dochází při chladnutí materiálu k jeho stažení. Opracování spojek však již probíhalo ve Zdibech, stejně jako následující sesazení a lepení rámu ve speciální stolici – podobné té, v nichž se rámy běžně svařují. Následovalo nutné vyřešení dalšího klíčového problému, a sice optimálního pojiva. Po delším laborování se jako nejvhodnější ukázala speciální pryskyřice, šlo totiž o to, aby byl spoj nejen pevný, ale současně nikoli křehký. Horská cyklistika, tehdy u většiny jezdců ještě s pevnou přední vidlicí, totiž znamenala obrovské zatížení dané neustálými rázy. S odstupem více let se právě pojivo ukázalo jako největší problém a poměrně velká část produkce rámů Aerobike skončila svou životní pouť nikoli prasknutím konkrétní partie, ale právě povolením lepeného spoje.

Pouze v jediné velikosti!

Dnes záležitost naprosto nemyslitelná, neboť drtivá většina sériově nabízených kol vzniká minimálně ve třech, častěji i více velikostech. V případě rámů Aerobike však nebylo zbytí a v nabídce byla v roce 1993 skutečně pouze jediná velikost, a to 520 milimetrů, měřeno od prostředku středového pouzdra po vršek horní trubky. Důvodem byly právě rámové spojky – více velikostí rámů by znamenalo rozdílné spojky s odlišnými úhly. Nicméně v dané době se na Aerobike nakonec nějak poskládal, a to většinou celkem rád, jezdec s tělesnou výškou od 175 do 195 centimetrů, byť to někdy mělo k ideálnímu posedu daleko. Geometrie se inspirovala značkou Alpinestars, jejíž biky byly tehdy celosvětově proslulé a mohli jsme si je koupit i u nás. Finální laky byly řešeny klasickou „mokrou“ barvou, neboť kvůli lepeným spojům nebylo možné lak vypalovat v peci. Mohutné profily hlavních trubek doplňovala superoversize hlava (1 1/4“), nýtované opěrky pro bovdeny či mohutné zadní patky. Zajímavostí byl třeba i horní můstek zadní stavby, jenž byl k sedlovým vzpěrám z obou boků přišroubován.

K rámům byla dodávána také pevná přední vidlice vlastní konstrukce, s přímými nohami a bytelnou korunkou. Spoj korunky a ramen vidlice byl jištěn jak lepidlem, tak i stažením pomocí šroubů. To byla ostatně koncepce, již v přibližně téže době používali také výrobci odpružených vidlic, od domácího Kangaroo až po značku Sticha Čecho-Švýcara Boba Štíchy (či následnou licenční Polis). Právě lepené spoje rámu a ramen přední vidlice, korunky a patek byly tím, co povolilo nejčastěji jako první. Někteří domácí kutilové to později řešili tak, že dané místo provrtali a naprali skrz něj šroub s matkou. O nebezpečnosti takového domácího tuningu se asi nemusíme rozepisovat.

Výroba rámů Aerobike probíhala několik let a jeden její bike, tehdy v černo-žlutém designu týmu Pittsburgh Pinguins, vlastnil dokonce i Jaromír Jágr. Cena rámu okolo pěti tisíc korun byla nižší nežli u konkurenčních Campione Razzo. Malosériovou výrobu ve Zdibech opouštěly vždy pouze samostatné rámy či sety s vidlicí, takže finální osazení bylo buďto na maloobchodním prodejci, případně na samotném majiteli. Kolo na fotografiích, osazené kombinací dílů Shimano Alivio/STX kolekcí 1994/1995, je spíše ekonomičtěji laděným počinem, častěji byly na rámech Aerobike k vidění „luxusnější“ sady. Vedle jednobarevných laků vznikaly i vícebarevné verze a k dominantám patřily jak samotné profily, tak mohutná spojka středového pouzdra, což se právě vhodným lakem dalo skvěle podpořit. Vedle modelu Professional byla nabízena třeba verze označená Fireball a pár dalších.

A kde je konec Aerobiku? Výroba ve Zdibech probíhala pouze pár let, poté došlo k odprodeji značky i veškeré výroby a stopy tohoto domácího MTB pionýra se velmi rychle nadobro ztratily. Dnes lze na tento rám narazit spíše výjimečně, byť o pár pojízdných kouscích stále víme. Provozuschopný Aerobike je proto ve finále důkazem, že ani technologie lepených trubek do spojek nemusela být vyloženě špatná, zvláště v kontextu raných devadesátých let. Z hlediska torzní tuhosti se jednalo o absolutní špičku a i ve srovnání s dnešní duralovou produkcí by tyto domácí rámy rozhodně patřily k těm nejtužším, klobouk dolů! Tak jako tak je v současnosti každý rám Aerobike svým způsobem sběratelskou záležitostí, nepřežilo jich totiž moc.

Jan Kadečka

datum: 13.02.18 - kategorie: Technika
id

id

id

BP Lumen Teasi One BP Lumen Limar X-Ride
Copyright (C) 2012 Cykloservis. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu vydavatele časopisu Cykloservis zakázáno.
Provozovatel webu: cyklo@volny.cz | webdesign