Legendy, Olpran Mike - 1994

V první půlce devadesátých let minulého století se domácí Olpran vyhříval na výsluní, nejen pro začínající bikery doslova představoval synonymum horského kola, snad více nežli tehdy velmi populární americký Scott. Značka s nosorožcem ve znaku byla založena roku 1991 v moravské Olomouci a největší díru do světa udělala především se vstupními modely Tommy. Současně však tento domácí výrobce od svých počátků sázel na skvělou reklamu, o niž se mu postarali rovněž profesionální jezdci. Kratší epizoda, kdy nepřehlédnutelný bike s křížovým rámem v sezóně 1993 sedlal také fenomenální Mike Kluge (mnohonásobný cyklokrosový mistr světa, pozn. red.), nemohla zůstat bez odezvy, takže se jméno Mike zabydlelo na samém vrcholu kolekce Olpranu. Právě o tomto stroji budou následující řádky, neboť se v týmové verzi s křížovým, stříbrně či zlatě lakovaným rámem stal nefalšovanou legendou. Ostatně na takovém kole, s kompletní sadou XTR, vybojovala Katka Neumannová bronzovou medaili na Mistrovství Evropy ve Špindlerově Mlýně v sezóně 1995. Dodnes nezapomenutelný výsledek.

Vraťme se ze současnosti o čtvrt století nazpět. Křížové konstrukce rámů se pomalu stávají minulostí a i největší výrobci od nich pozvolna upouštějí. Naopak slitiny hliníku a s nimi související mohutné profily trubek se vydávají na své vítězné tažení, byť životnost ještě mnohdy není na takové úrovni, jak by si nejnáročnější jezdci přáli. Tak jako tak široké trubky a hrubé housenky svarů jsou přesně tím, po čem bikerovo srdce prahne, a tenkostěnné ocelové trubky se u špičkových závodních strojů objevují již spíše výjimečně. Už jen z důvodu, že slitiny hliníku nabízí ve většině případů výrazně lepší tuhost a současně nižší hmotnost rámů, kdy hodnota okolo nějakých patnácti set gramů patří k lepšímu průměru.

Domácí Olpran se zprvu orientuje především na střední a nižší střední třídu, ovšem s představením sériového modelu Mike se výrobce trefuje do vkusu i hodně zmlsaných zákazníků, kteří do té doby pokukovali spíše po strojích Alpinestars, GT, Scott, Trek či Hooger-Booger. Olpran zkrátka najednou představil bike snů, jenž se v sezóně 1993 stal součástí sériové nabídky, byť v limitované edici. Kompletní osazení Shimano Deore DX jej předurčilo i na závodní tratě a v nabídce byla jak verze se standardním, tak i křížovým rámem, a to v efektním designu, kdy černý základ doplňovaly tehdy populární bílé cákance. A co zlatý Mike, jehož jsme obdivovali pod jezdci týmu? To byla záležitost především pro sponzorované závodníky a pro pár vyvolených, jež bychom dnes označili jako VIP. Přesně to je důvod, proč se z kola během následujících pětadvaceti let stala sběrateli vyhledávaná kuriozita, za niž jsou dnes ochotni zaplatit nemalé peníze.

V Cykloservisu se na nás po několikaletém hledání a pátrání usmálo štěstí, takže v redakční sbírce jednoho zlatého Mika máme, navíc s vesměs autentickým osazením. Pochází z roku 1994 a kompletní sada Shimano Deore XT (pouze přesmykač je XTR) je známkou, že byl bike postaven nikoli pro Klugeho, Štykse či Neumanovou, ale pro jednoho ze závodníků kategorie Muži II v českém XC poháru. U toho ostatně kolo vydrželo celých dvacet let, než se dostalo k nám.

Křížový rám – pro a proti

Křížová konstrukce rámu v různých obdobách byla na počátku devadesátých let vyloženě módní a výrobci vyzdvihovali především fakt, že nám ve sjezdech řetěz shora nemlátí do pravé vzpěry zadní stavby a navíc je možné jej z kola sundat bez nýtování, třeba pro důkladnou očistu. Tím sice veškeré klady končí, i tak ale podobné řešení s většími či menšími odlišnostmi zkraje devadesátek používala celá řada světových značek, případně i domácí Campione, Sagitta či Reta. Zvlášť ocelové křížové rámy často bojovaly se sníženou boční tuhostí středové partie, což bylo u duralu slušně potlačeno šířkou použitých trubek i sílou jejich stěny. Byly tu ale ještě další nevýhody, náležela sem třeba zbytečně vysoká hmotnost daná přebytečnými trubkami materiálu – ve srovnání s konvenčním rámem. Mezi ty nejnepříjemnější záležitosti však u celé řady křížových rámů patřil příliš velký rozestup mohutných spodních ramen zadní stavby, což byl případ nejen zmíněného Alpinestaru, ale také křížového Olpranu Mike. Závodníci se svalnatýma nohama tak při šlapání poměrně často přicházeli do styku s rámem, boční hranou lýtek, a na kolech to bylo patrné vybroušeným lakem a vyleštěným duralem právě v této partii rámu. Z dnešního pohledu úsměvná záležitost, ale vězte, že při jízdě trochu nepříjemná.

Vraťme se však ke konkrétnímu kolu, které můžete spatřit na fotografiích. Pokud vám maličko nesedí použité samolepky, máte skvělý postřeh. V sezóně 1994 totiž původní rám majiteli na jednom z pohárových závodů praskl a dodnes s úsměvem vzpomíná na příhodu, jak sportovní ředitel týmu okamžitě běžel s dekou, aby rám ukryl před zraky zvědavců. Přitom i o mnoho let později bylo běžné, že rámy praskaly a praskají, jen nikdo nestojí o negativní reklamu. Rám tedy v Olpranu okamžitě vyměnili za nový, od tohoto okamžiku však už neměl plně originální „týmovou“ grafiku, neboť na něj ve fabrice nalepili to, co zrovna měli po ruce. Takový je životní příběh jednoho závodního kola.

Kompletní sada Shimano Deore XT byla pro rok 1994 plně přepracována, z části se inspirovala prestižním XTR a rok starým Deore LX 93, částečně konkurenčním Suntourem. Jednou z hlavních inovací byly zmenšené převodníky Microdrive kombinované s osmi pastorky, k tomu elegantní útlé kliky Low-Profile s kovanou konstrukcí a středovou osou délky pouhých 107 milimetrů. Podobnou novinkou byl optický indikátor zařazeného převodu z vrchu na pákách Rapidfire Plus, tedy sice decentní praktický doplněk, jenž však pravověrní bikeři velmi těžce nesli. „Jsme tak neschopní, abychom museli mít na řídítkách napsáno, co máme zařazeno?“, tak zněly hlasy odpůrců inovace (kdyby tehdy měli tušení, že jim za další čtvrt století někdo bude implantovat na bike automatickou funkci přesmykače či elektronické měření tlaku v pláštích…). Naopak s nadšením byla přivítána mohutná těla nábojů Parallax s téměř nezničitelnými ložisky, jemné brzdové čelisti koncepce M-System a již osvědčený mechanický posilovač brzdného účinku, zasazený přímo do páky. Snížení ovládacích sil, na němž se podílela vinutá pružina Light Action uvnitř přehazovačky, bylo sice v praxi příjemné, pouze dané řešení vyžadovalo pokud možno netknutou sestavu bovden / lanko.

Pakliže se soustředíme na osazení, jistě zaujmou fialově anodizované komponenty, jež byly v první půlce devadesátek módní záležitostí. Dodnes si pamatuji, jak jsem tehdy na svém Treku měl shodně fialové podkovy, rychloupínáky či košíky. Olpran však tuning u své týmovky nabízel již v základu, a to třeba na postu ráfků, sedlovky nebo hlavového složení YST, a to ještě šroubovaného, s celkem atypickou konstrukcí. Vzhledem k závodní minulosti kola považuji za malý zázrak, že se původní fialový ráfek Araya TM18 dochoval alespoň na předku. (Martin Kaňkovský měl v sezóně 1993 svůj křížový bike osazen zajímavými fialovými loukotěmi, pozn. red.) Většina profi jezdců spoléhala na odpruženou vidlici, nejčastěji olejo-vzduchovou Marzocchi s logy Olpran, v našem případě pak legendární model Rock Shox Mag 21.

K tomu nesměly chybět tehdejší nejlepší nášlapné pedály Shimano PD-M737, přestože na fotkách je dostupnější a maličko novější model M535. Sedlovka po vzoru silničních kol disponuje „aero“ tvarem, čili výrazným zeštíhlením horní partie, a dnes úsměvnou délkou 300 milimetrů. Sedlo Selle San Marco Rolls je dobovou záležitostí, na níž nedala řada závodníků pro nadstandardní pohodlí dopustit, byť bylo od počátku koncipováno jako silniční. Tehdy populární bikový tuning představují podkovy zamezující roztahování brzdových čepů.

Na závěr jedna ne nedůležitá poznámka. „Zlatý Mike“, jak všichni nadšenci tehdejší týmovku od Olpranu dodnes nazývají, vůbec nemusel být zlatý. Například v sezóně 1993 sedlali týmoví jezdci křížového Mika ve stříbrné barvě, navíc často s pevnou přední chrom-molybdenovou vidlicí. To byl na prvních závodech ostatně případ i Klugeho kola. Zlatou barvu rámu máme nejvíce spojenou až se sezónou, kdy Katka Neumannová zazářila na mistrovství Evropy ve Špindlu. Takže ať už zlatý, stříbrný či černo-bílý, Olpran Mike je svědkem doby a byť již v letech své největší slávy patřil ke křížovým mohykánům, český výrobce s ním dokázal sbírat vavříny i v konkurenci největších světových značek.

Jan Kadečka