crussis2017

Nabídky maloobchodů

Navigace

RSS exporty sekce

Zprávy

Partneři

Související články

Článek

author_unor_2017

Jak jsem chytal zloděje

Jak jsem chytal zloděje

Příběh, který vám zde chci vyprávět, může v očích mnoha z vás spadat téměř do kategorie science fiction. Přestože se odehrál již před delší dobou a v hodně stručné podobě byl tehdy zmíněn i v Pavlači Cykloservisu, i dnes, po přibližně deseti  letech, nad ním řada mých známých a kamarádů kroutí hlavami a přemýšlí, proč jsem si pro ně takovou „pitominu“ vymyslel.

Je to příběh, jenž mi přinesl určité poučení a ukázal mi, jací lidé se také mohou pohybovat mezi námi – cyklisty. A i když může někomu akční scénář připadat jako jeden z klasických, špatných hollywoodských produktů, nenechte se zmást. Tento scénář totiž psal sám život. „Život bikera!“ A já jsem si zahrál hlavní roli.

Splnit si svůj sen

S kolem jsem byl od svých asi čtrnácti let takřka srostlý, nedokázal jsem si život bez něj vůbec představit. Ročně jsem na biku i na silnici najezdil až patnáct tisíc kilometrů, víkendy jsem trávil po závodech a tu a tam jsem si domů přivezl i nějaký ten pohár. A přestože rodiče nebyli mým rozhodnutím zrovna nadšení a evidentně se mnou měli jiné plány, rozhodl jsem se svůj život spojit s kolem i po pracovní stránce.

A jelikož jsem byl odjakživa nadšenec do všeho, co ke kolu patřilo, nebylo mé „uchycení se v oboru“ nijak zvlášť složité. Ve svých dvaadvaceti letech jsem tedy nastoupil jako vedoucí prodejny do jedné známé pražské firmy zabývající se dovozem a prodejem kol a cyklistického vybavení.

Možná to znáte, první dny se rozkoukáváte, zjišťujete, co jak funguje, co by se dalo předělat, a pomalu se stáváte jedním z ozubených koleček fungujícího mechanismu zvaného obchod. Navíc jsem mohl své zkušenosti promítnout nejen do prodeje samotného, ale i do podoby nabízených produktů a do jejich vývoje. A byl jsem spokojený, prostředí, v němž jsem se nově pohyboval, mi vyloženě sedělo. K tomu jsem si ráno před prací mohl najet třeba i stovku a přes sezónu ještě k večeru lehce „vytočit nohy“. Takže ráno na kolo, celý den mezi koly a večer zase na kolo. Pro cyklistu představa ráje, přítelkyně už tak nadšená asi nebyla…

Důvěra do obchodu nepatří!

Sotva jsem se trochu rozkoukal, přišel zážitek, na nějž se jen tak nezapomíná. Jistě byl o to intenzivnější, že jsem se ještě nestačil úplně „zaběhnout“ v novém prostředí. Ale to, co se přihodilo, mě rozhodně proškolilo dokonale.

Den jako každý jiný. Sezóna se pomalu rozbíhala, takže jsem si dal ranní trénink a poté na kole rovnou do firmy. Zákazníci se docela hrnuli, a to jak ze strany obchodníků, tak i veřejnosti. Takový docela obyčejný den, tedy až do pozdních odpoledních hodin…

Asi žádný obchodník nemá vyloženě v oblibě zákazníka, jenž přijde těsně před zavíračkou, navíc jen tak „na čumendu“, a ani po ukončení otevírací doby se mu nechce prodejnu opustit. Přijde-li si ale takový jedinec vybírat opravdu kvalitní kolo, je to něco trochu jiného a obchodník se v tomto případě často rád zdrží. A tehdy, asi za pět minut šest, si přišel mladík vybírat své kolo snů.

„Viděl bych to na něco kompletně odpruženého tak aspoň kolem padesáti tisíc a potřebuji to už na víkend,“ zněla jeho odpověď na mou otázku, v jaké cenové relaci by si kolo představoval a jakou kategorii preferuje. Za normální situace bych se s ním snažil domluvit na následující den, abychom měli dostatek času na opravdu pečlivý výběr a promyšlení všech detailů. Nicméně jeho potřeba kola na víkend zde byla jasným důvodem vybrat vhodný typ co nejdříve, abychom jej stačili připravit a namontovat na něj ještě případné další doplňky.

Bylo mi jasné, že se výrazně zdržím, neboť výběr kola, zvlášť v takovéto kategorii, by se neměl uspěchat. Odsunul jsem tedy naplánovanou večerní akci s kamarády a pustili jsme do vybírání konkrétního modelu.

Samozřejmě kategorie kolem padesáti tisíc korun nabízí důkladné zvážení, zda nebude lepší volba hardtaila. Proto jsem dotyčnému, mimochodem solidně vyhlížejícímu mladíkovi, ukázal několik alternativ, co vše by v této cenové relaci přicházelo v úvahu. Nakonec před námi stálo celkem pět různých kol, z toho dvě byla celoodpružená. Procházeli jsme výhody i nevýhody konkrétních modelů ve srovnání s ostatními kandidáty, mladík si na všechna kola sedl a zkoušeli jsme vybrat odpovídající velikost od vybraných typů. Před mýma očima posléze vytáhl obálku s hotovostí a přepočítal si, jestli má s sebou opravdu částku přibližně pětapadesát tisíc korun. Měl, sám jsem peníze viděl!

Blížila se devatenáctá hodina a po zvážení všech pro a proti nám zbývali dva vhodní kandidáti. Mladík kolům celkem rozuměl, používal správnou terminologii a očividně měl na biku i něco najeto. Náš zprvu velice formální rozhovor se začal pomalu měnit v „polokamarádský“. Oba jsem prohodili několik vtipů a důvěra pomalu narůstala. Ve chvíli, kdy zájemce poprosil o možnost krátké svezení se na kole venku, nebylo proč nedůvěřovat. Přesto jsem jej poprosil, aby mi v obchodě nechal doklady nebo peníze jako zálohu.

Vytáhl obálku s hotovostí a položil ji na pult, já jsem ji zatím schoval do kapsy. Kolo si vyvezl ven, nastavil jsem mu vhodný posed a on odjel. Vrátil se přibližně za tři minuty, zda si pro porovnání může projet i to druhé kolo. Nebyl v tom problém, sice již bylo půl osmé večer, ale slušně jednajícímu zákazníkovi přece rád vyhovím. Po krátké době opět přijel a sdělil mi, že to vidí přecejen na to celoodpružené, které zkoušel jako první. Vrátili jsme se tedy do prodejny a já jsem předal zpět zálohu. Vše probíhalo hladce. Kdyby takhle slušně jednali všichni zákazníci, pomyslel jsem si…

Začali jsme tedy vymýšlet, jaké doplňky bude dotyčný na svůj nový stroj potřebovat. Computer, košík na láhev, rohy a podobně. Tretry údajně už měl, přilbu a další vybavení také.

Po chvíli bloumání kolem výloh a vybírání si dotyčný všiml zlevněného biku za cenu necelých čtyřicet tisíc korun, jednalo se o hardtail z předchozího roku. Bike byl navíc vzorkem vyrobeným s tímto konkrétním designem v pouhém jednom exempláři. Prý by se kolo nejspíš líbilo jeho slečně a rád by ji sem další týden přivedl. „Můžu se jen krátce svézt i na tomto kole, abych věděl, jaké je“, zněla jeho otázka. Měl jsem plné ruce práce s přípravou vybraného celoodpruženého kola, bylo skoro osm hodin večer a důvěra v mých očích zatím narostla do podoby, že nebylo třeba pochybovat. Bohužel.

Nastavil jsem mu tedy správnou výšku sedla a vrátil jsem se zpět k montáži doplňků. Neměl jsem sebemenší pochybnosti, takže jsem nějak zapomněl i na zálohu, kterou jsem již předtím mladíkovi vrátil. Nebo nezapomněl? Zkrátka jsem to neřešil, nebyl důvod. Dotyčný si vyvezl kolo ven a pomalu na něm několikrát projel před prodejnou, neustále zkoušel řazení a brzdy. Sklopil jsem hlavu zpět k montáži kola. Po chvíli jsem si ale uvědomil svou určitou naivitu, a přestože dotyčný vypadal a jednal velice solidně, a strávili jsme vzájemnou komunikací asi dvě hodiny, šel jsem se raději přesvědčit, že je stále v blízkosti prodejny. Nebyl!

Co teď?

V hlavě se člověku v tu chvíli začnou honit myšlenky jak na běžícím pásu. Od vyjetí mladíka od prodejny uběhlo již více než pět minut a on nikde. Není čas volat policii. V rychlosti zavírám prodejnu, obouvám si tretry (auto mám doma) a vyrážím na silničním kole nejrychleji, jak to jde, jedním, náhodně vybraným směrem. Třeba…

Mám smůlu. Po zběsilé, několik kilometrů dlouhé jízdě se obracím a vracím se do firmy, odkud volám policii. Na nejbližší služebně mi sdělují, že by trvalo hodně dlouho, než by dorazili, tak že prý bude nejlepší, když se k nim vydám já. Převlékám se do cyklistického a maximálně vytočený vyrážím na několik kilometrů vzdálenou služebnu policie.

Na policii mi sdělují, že kolegové jeli k případu a že se vrátí nejdříve za půl hodiny. Mezi tím vším se docela setmělo a já se rozhoduji jet domů, převléct se do civilu a následně se sem vrátit autem. Bůhví, jak dlouho se na policii po všech zkušenostech s touto státní institucí ještě zdržím.

Je to vůbec možné?

Naštvaný na sebe, na policii a především na dotyčného, kterému se povedlo mě dokonale oklamat, jedu na kole domů. Přibližně v půli cesty vidím stát u silnice stříbrnou felicii s kolem na střeše. Blížím se k ní a pomalu rozeznávám barvu kola a jednotlivé detaily. To není možné!??? No to snad…

Je! Na střeše felicie combi je na nosiči kolo, které dotyčný ukradl. Kolo bylo vyrobeno v jednom jediném kusu, splést se je zcela nemožné! Jsem jako ve snu, jsme vzdušnou čarou sotva kilometr od firmy, kde bylo kolo ukradeno. A mezi tím uběhla minimálně hodina. Čekal bych, že je ukradené kolo už dávno někde ve sklepě či garáži a že součástky z něj se v následujících dnech objeví na nějakém úplně jiném rámu. Vše je jinak.

Dojíždím k autu, v němž sedí za volantem menší, přibližně pětapadesátiletý člověk. Sesedám z kola, které pokládám do trávy vedle silnice, a jdu k autu. Jeho řidič očividně nikam nespěchá. Klepu na okénko, stahuje ho a já se ptám, zda ví, že má na střeše kradené kolo. Dovídám se, že kolo není kradené, že jej sotva před dvaceti minutami koupil za třicet tisíc ve zdejší hospodě. Na to mu tedy oznamuji, že volám policii, ať se připraví na vysvětlování.

Až sem to byl celkem normální příběh o lidské naivitě, zde začíná scénka z amerického filmu. Muž rychle startuje a já v domnění, že s člověkem na kapotě přece nikam nepojede, skáču na auto. Jede!!! Ležím na čelním skle, nohy na kapotě a levou rukou se chytám příčníku na střeše. V pravé ruce svírám mobil, s nímž jsem chtěl volat policii. „To není možné, ten magor fakt jede!“ A navíc pěkně zrychlujeme a dokonce předjíždíme některá auta, která na nás následně troubí. A dotyčný bláznivý řidič viděl v amerických filmech ještě něco, a sice škubání volantem ze strany na stranu. Použil to! Držím se co to jde, ještě že ho nenapadlo pustit stěrače a ostřikovače…

Ženeme se noční Prahou odhadem tak osmdesátkou, možná stovkou, modlím se, abych nesjel po skle a kapotě na bok auta, to by už nebyla taková „sranda“.

Následuje několik ostře projetých zatáček a k mé záchraně stojí u silnice bílá felicie pražských dopravních chytacpodniků s majákem na střeše, která zdálky vypadá jako policejní. V tento okamžik si dotyčný řidič asi uvědomuje pošetilost svého jednání a dochází mu, že to, co viděl v americké detektivce, je asi pěkná blbost. Zastavuje a někdo z celkem velkého hloučku seběhnuvších se lidí volá policii. Ta je na místě asi za minutu, neboť ji volal již kolega a pravděpodbně i nějaký pozorovatel během naší „úžasné“ jízdy.

Určitě jste podobnou scénku nikdy na vlastní oči neviděli. Celé to bylo pro náhodné kolemjdoucí ještě podtrženo mým cyklistickým úborem, přiléhavá žlutá windstopperová bunda, černé čapáky a na nohách silniční tretry a černé návleky. Nezasvěcený pozorovatel by si musel myslet, že ta felicie srazila potápěče nebo Harapese.

Klepu se. Teprve teď si začínám uvědomovat, co jsem zrovna prožil. Pomalu se zvedám z auta a nedá mi to a nechávám pár záměrných prohlubní od mých lookových kufrů na kapotě felicie.

Po chvíli mi dochází, že své kolo jsem zanechal položené v trávě u silnice, celkem daleko odsud. Mám neuvěřitelné štěstí. Ve chvíli, kdy se felicie se mnou na kapotě rozjížděla, se k nám blížil můj spolupracovník, jenž celý incident zahlédl z tramvaje. Ten mi zachránil mého naleštěného mazlíka o přibližně dvojnásobné hodnotě, než mělo kolo, které jsem zachraňoval já. Uf!

Co zmůže policie?

Pozdní večer trávím na policii, odkud odjíždím až dlouho po půlnoci. Všichni chtějí slyšet můj příběh a nevěřícně kroutí hlavami. Chci domu, mám toho dneska už fakt dost.

Muž, jenž byl tak „hodný“ a svezl mě na svém autě, má celkem problémy s vysvětlováním, nicméně za ohrožení mé osoby mu, podle slov policie, žádný zvláštní postih nehrozí. Klasika… Kolo prý zakoupil od člověka (zloděje) a bylo to kolo (kradené) na objednávku. Dotyčný mu údajně volal domů, že pro něj má horské kolo, a zájemce si pro něj jel takhle večer přes půl Prahy. Ironií je, že prodej kola se odehrával v hospodě „pár kroků“ od prodejny, kde bylo ukradeno. Známé rčení, že pod svícnem je tma, zde bylo dotaženo k dokonalosti.

Fakt, jestli byl dotyčný zloděj někdy chycen při činu, nebo jestli mu bylo něco policií dokázáno, se již asi nikdy nedovím. Sice jsme policii poskytli popis, ale jeho dopadení by bylo spíš dílem náhody.

Vzhledem k faktu, že dotyčný zloděj byl znalý cyklistiky, tak klidně může být i naším čtenářem. Pokud tedy čte tento článek, prosím jej, aby se mi ozval, protože bych sem rád doplnil jeho jméno a policii bych rád předal jeho adresu.

Pak bych tímto chtěl „poděkovat“ i řidiči stříbrné felicie, neboť jen díky němu mi pak kamarádi a spolupracovníci říkali „Čau kaskadére.“

A na závěr upozorňuji, že všechny osoby v tomto příběhu nejsou smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečností není náhodná. Toto se mi opravdu stalo!

Jan Kadečka

datum: 04.01.12 - kategorie: Různé

Komentář:

  1. [1] Fake Rolex

    Po chvíli bloumání kolem výloh a vybírání si dotyčný všiml zlevněného biku za cenu necelých čtyřicet tisíc korun, jednalo se o hardtail z předchozího roku. Bike byl navíc vzorkem vyrobeným s tímto konkrétním designem v pouhém jednom exempláři.

    21.06.13, 06:04:04
id

id

id

CykloŠkoda - Přilby a brýle Kask

nachazel

BP Lumen Teasi One BP Lumen Limar X-Ride
Copyright (C) 2012 Cykloservis. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu vydavatele časopisu Cykloservis zakázáno.
Provozovatel webu: cyklo@volny.cz | webdesign