Dlouhánova poradana (2) - vyšší škola o technice reprezentačního mechanika

Dlouhán radí

Dlouhán, jakožto reprezentační mechanik, stavěl, seřizoval a opravoval kola celé řadě našich významných závodníků, takže za svou kariéru nasbíral cenné zkušenosti, s nimiž se podělí na stránkách Cykloservisu. V druhé části jeho poradny se zaměříme na problematiku plášťů a duší. Podíváme se na historický vývoj plášťů pro horská kola, dozvíme se, jaké systémy dnes používají ti nejlepší, a v závěru zjistíme, jak si vytvořit bezdušový plášť typu No Tubes z běžného pláště.

Jendo, za těch patnáct let, co jsi pracoval jako reprezentační mechanik, ti prošly rukama spousty plášťů. Jak se za tu dobu,co vnímáš horskou cyklistiku, vyvíjely vzorky, rozměry a huštění plášťů?

První dobrý plášť, se kterým jsem přišel do styku, byl někdy v roce 1991 Tioga Farmer John. Jeho šípový vzorek připomínal pneumatiky traktoru, to tehdy frčelo. Pak přišla doba,kdy se na přední kolo začalyvyrábět speciální vzorky určené pouze na předek. Typickým představitelem byly Panaracer Smoke, které se těšilyvelké oblibě. Kdo měl stejný vzorek na obou kolech a ne speciální přední a zadní gumu, byl out. Pak se jako velký hit objevily pláště Tioga Psycho, které vozil John Tomac a vyhrával na nich i sjezdy. To taky musel každý mít.

V roce 1996 přišel Michelin se svým zeleným modelem Sprint s minimálním vzorkem a nastala doba slicková. I když průkopníkem hladkých gum byl spíš Corratec s modelem Diamant Slick. Všichni tehdy běžně jezdili hladké vzorky i na blátě, důležitá byla myšlenka, že vám to pojede rychleji. Vzpomínámsi, jak na těchto pláštích Martin Kaňkovský vyhrál český pohárna Zadově, a to přitom ráno ležel na trati sníh!!!

V té době se také začal výrazně oddělovat sjezd od XC, což vyžadovalo i speciální vybavení, včetně plášťů. Skončila doba, kdy Johnu Tomacovi stačily Tioga Psycho na sjezd i cross country. Také tratě XC byly jiné než dnes a tak vývoj plášťů a jejich směsí urazil dlouhou cestu.

Dnes je na výběr nepřeberné množství modelů, značek i různých tvrdostí plášťů, a navíc si lze vybrat mezi dušovým, bezdušovým a galuskovým provedením. Co se v závodním XC používá nejvíc?

V top závodním XC jsou teď asi nejpopulárnější galusky. Když se na nich zjevili před několika lety Švýcaři, mnozí jen nevěřícně kroutili hlavou, dnes má aspoň deset lidí z první dvacítky na světovém poháru právě galusky. Sice je zatím vyrábí jen tři firmy na světě (Dugast, naše Tufo a nyní Geax), ale popularitu mají stále větší. Díky tomu, že je galuska vlastně “roura” nalepená na ráfku, má výrazně lepší tlumící vlastnosti. Vzhledem k použití karbonových ráfků může být set kol s galuskami i lehčí, než s normálním pláštěm. Ti, co galusky třeba kvůli sponzorským smlouvám nevozí, pak hojně využívají systém No Tubes,kde se podle použitého pláště také dá výrazně ušetřit váha. Například Sabine Spitz na No Tubes vyhrála olympiádu. Její výplety na nábojích Tune, zapletených dráty Sapim CX Ray do ráfků ZTR Race, jsou s plášti Schwalbe Rocket Ron vůbec jedny z nejlehčích na světě. Ostatní,co nechtějí riskovat zbytečný defekt kvůli ušetření váhy, pak vozí bezdušovky. Pláště s duší jsem na světovém poháru už dlouho neviděl.

Dobře, ale na svěťáku mají jezdci své mechaniky, kteří se o kola postarají. Co by si však měl vybrat amatérský cyklista, který je v lese daleko od domova odkázán jen sám na sebe?

To je hodně individuální. Každý jezdec kolo používá jinak, každý je jinak těžký, jezdí jiným stylem, atd... Nejjednodušší z hlediska servisu je stále rozhodně plášť s duší. Při defektu se vše snadno a rychle opraví. Kdo má radši pohodlí a je manuálně zručnější, ten ať si pořídí bezdušovky. Ty už vyžadují speciální ráfek a většinou i nějaký tmel do pláště jako prevenci proti propíchnutí. V případě výměny defektu jste pak nuceni vyšroubovat ventilek z ráfku, ušpinit se o zbytky lepícího tmelu a nasadit zase duši.

Pro gramaře je správnou volbou No Tubes nebo jemu podobné systémy, tedy dušový plášťbez duše s použitím speciálního těsnícího tmelu. Dá se aplikovat na všechny typy ráfků, i když je trochu náročnější na instalaci. A jezdci, kteří to myslí se závoděním opravdu vážně, nebo chtějí mít na kole něco exkluzivního, ať si pořídí galusky. Proti nim hovoří jen malý výběr plášťů a vyšší pořizovací cena, která je způsobena nutností použíti atypických, většinou karbonových ráfků. Ovšem přední výrobci ráfků, jako Ambrosio, už nabízejíi hliníkové verze, které budou výrazně levnější. Pevně věřím, že za pár let budou běžnou součástí ve světě horských kol. Myslím si, že je to stejné, jako když ještě před několika lety mnozí tvrdili, že se neuchytí kotoučové brzdy, a že jsou zbytečné.

Mluvil jsi o bezdušových systémech typu No Tubes, je to náročné si v domácích podmínkách udělat z běžných plášťů bezdušáky?

Vůbec ne. Každý výrobce (No Tubes, No Flats, DT-Swiss a další) má na internetu i v návodu přesný popis. Na youtube jsou k vidění i pěkná videa s návodem jak na to. Pokud si chce člověk nasadit na standardní ráfek svůj dušový plášť bez duše, potřebuje k tomu akorát speciální vložku do ráfku s ventilkem a těsnící tmel. Ten bych doporučil používat vždy originální od výrobce daného systému. Tmely do bezdušových plášťů se od No Tubes výrazně liší. Na No Tubes se používá tmel řidší, aby utěsnil plášť proti úniku vzduchu. Pneumatika pro duši není z výroby připravená na funkci bez duše, na rozdíl od bezdušových plášťů UST (Universal Standard for Tubeless), které mají v sobě napečenou butylovou vložku a jsou schopné udržet vzduch i bez tmelu.

Lidé se také často perou s nafouknutím pláště po nazutí, kdy se jim plášť nechce chytit. Většinou je to způsobeno tím, že není plášť dobře usazený z obou stran kolem ventilku, často zůstane patka viset právě na něm a vzduch okolo utíká.

Pro různé podmínky se pláště hustí různě. Je možné všeobecně určit, jaký tlak je pro XC ideální? Jak hustíš pláště našim závodníkům XC?

Huštění pláště velmi individuální záležitost, každý si musí svůj ideální tlak najít a vyzkoušet, co mu nejvíc sedí. Všeobecně ale platí, že pláště s duší se foukají víc, aby se necvakly o ráfek, bezdušové systémy je možné nechat měkčí. Tlak vzduchu záleží hlavně váze člověka a na okolních podmínkách. Do měkkého povrchu budeme foukat méně, na suchý a tvrdý povrch trochu víc.

Když jsme ještě závodili na duších, vozili jsme většinou tlak okolo 3 barů, naproti tomu Tereza Huříková v loňské sezóně nejvíce používala u bezdušové verze tlak okolo 1,6 baru vepředu a 1,8 vzadu. Je to opravdu hodně individuální. Všeobecně dělají cyklisté největší chybu, že zbytečně pláště přefukují. Ztrácí se pak jejich vlastnosti, plášť odskakuje, rychleji se sjíždí, může se poškodit jeho kord, nebo patka, dokonce hrozí i prasknutí ráfku, což je u verze na V-brzdy při větším opotřebení ráfku poměrně běžný jev. Nejednou jsem se u amatérských závodníků setkal s tlakem přes šest atmosfér v horském plášti jenom pro to, že si mysleli, že je to zrychlí. Rozhodně bych nepřekračoval maximální doporučené tlaky, které jsou na každém plášti uvedeny.

Dá se nějak zběžně poradit, jak nejlépe předejít defektu?

Když má defekt přijít, tak přijde, tomu se nevyhne nikdo. Ale dá se mu předcházet právě nějakým vhodným tmelem. Těch jsou dnes na trhu stovky.

Jeden z průkopníků byl už v devadesátých letech například Slime. Měl a má dodnes příšernou zelenou barvu, ale funguje. Prodávají se i duše naplněné už od výrobce.

Některé firmy vyrábí i kevlarové vložky, které se vkládají mezi plášť a duši. Ty jsme používali také už v devadesátých letech. Navíc je v současné době v nabídce i hodně plášťů s protiprůrazovou vložkou přímo v kordu pláště nebo i na bocích. Každý si vybere podle chuti a svých možností.

Na opravu defektu v terénu, nebo při závodech se také dobře hodí latexové spreje, které v sobě mají dost vzduchu, aby plášť i nafoukly.

Vzpomněl by sis na nějaký kuriózní defekt, se kterým ses setkal?

Ani nevím, jestli byl nějaký kuriózní. Vzpomínám si, když jeden závodník přijel do cíle s klackem zapíchnutým mezi pláštěm a ráfkem u bezdušáku, aniž by mu utekl vzduch. To byla spíš náhoda. Pak si taky vzpomínám, když Michal Maroši prorazil o kámen na MS v Sierra Nevadě zadní kolo takovou silou, že tím udělal díru i skrz ráfek. Taky jsem už párkrát vytahoval hřebíky, aniž by utekl vzduch, ale to je celkem běžné.

V příštím díle se budeme věnovat údržbě a ladění řazení, bowdenů, přehazovaček a přesmykačů.

(mig)