deluxe-cycling

Nabídky maloobchodů

Navigace

RSS exporty sekce

Zprávy

Partneři

Související články

Článek

author_unor_2017

Cyklista prezidentem? Podpořme ho!

Cyklista prezidentem?

 Karel Randák, bývalý československý reprezentant v cyklistice, dvojnásobný mistr republiky a držitel nejlepšího světového výkonu v jízdě na 100km z roku 1980 pracoval po ukončení sportovní kariéry ve zpravodajských službách do roku 2007.  V současné době kandiduje na prezidenta České republiky. Ve Valticích jsme se po dlouhé době sešli opět v závodním pelotonu.  V pražské Dukle jsme spolu strávili více jak 10 let nejen jako závodníci, ale později také jako trenéři.  Rozhodně bylo na co vzpomínat a vzešlo z toho povídání nejenom o cyklistice…

Ve Valticích jsme se po letech potkali zase na startu. Byla to tvoje obnovená premiéra od doby, kdy jsi skončil se závodní cyklistikou? Jak jsi prožíval návrat do pelotonu?

Máš pravdu, ve Valticích jsem stál na startu poprvé po zhruba 25 letech a z toho také pramenila určitá dávka nejistoty. Především jsem se bál, abych někoho „nesundal“, protože jsem již dávno odvykl jízdě v balíku a také jsem si nebyl příliš jistý svojí technikou jízdy v terénu. Navíc jsem nevěděl, co mě čeká, protože jsem neměl čas si trať projet.

Na rovinaté bikové trati ti to mohlo jako bývalému dráhaři a silničáři sedět, ne?  Použil jsi něco ze závodnické taktiky?  Ve mně osobně valtický závod vyvolal v některých pasážích hodně živé vzpomínky na etapy Okolo Holandska.  Měl jsi to taky tak?

Bylo to tak. Dokud se jelo po rovině, překvapivě jsem neměl problémy, i když musím připustit, že mě překvapila rychlost, kterou se jelo. Byla daleko vyšší, než jsem čekal. Co mi však scházelo na fyzické kondici, jsem dokázal kupodivu dohnat technikou jízdy. Byl jsem překvapen, jak mnozí, se kterými jsem jel ve skupině, zcela zbytečně plýtvají silami a nedokáží jet „v háku“. Z tohoto pohledu daleko krušnější chvilky přišly v závěru, kde bylo plno krátkých a prudkých výjezdů, tady už mi jízda v háku nebyla nic platná. Zkrátka jsem na to neměl.

karel_randak_prezident_1_general

Známe se sice spoustu let, ale přiznám se, že vlastně nevím, jak ses k cyklistice dostal?  

Na kole závodil už můj táta a ten mě také ke kolu přivedl. Začínal jsem v tehdejším AZKG Praha pod vedením Aloise Szekuje, pak jsem přestoupil do Sokola Praha – Malá Strana k Josefu Šťastnému. Poté už následovala Dukla Praha a Pavel Vršecký a tam jsem zůstal až do konce kariéry.

Do Dukly jsem přišel v roce 1981. To už tě ale pamatuji jako zkušeného závodníka, který měl něco za sebou. Jak se vyvíjel tvůj cyklistický život v Dukle Praha?

Dukla byla pro můj výkonnostní růst samozřejmě rozhodující. Začínal jsem pochopitelně jako stíhač, obstojně jsem jezdil i 1 km s pevným startem. K tomu samozřejmě i bodovací závody jednotlivců i dvojic. S postupem času, věku a ubývající rychlostí jsem se zaměřoval více na silnici, konkrétně především na 100 km družstev, což byla disciplína, která mi vyhovovala nejvíce, a to především pro svoji objektivnost. Když na to máš, vyhraješ, když ne, prožiješ si peklo a ještě prohraješ.

Přelom sedmdesátých a osmdesátých let znamenal pro pražskou Duklu zlatou éru. Vzpomínáš na úspěchy té doby?  

Člověk by neměl být nostalgický, ale ta doba se nedá zapomenout. Já na ni ale nevzpomínám ani tak pro výsledky, kterých jsme dosahovali, ale spíše pro atmosféru, která mezi námi byla. Nejen na nejrůznější kanadské žertíky, které patří k věci, ale především na to, že téměř každý z nás jako jednotlivec, byl ochoten často obětovat vlastní ambice. V tom byla podle mého názoru největší síla tehdejší Dukly. S přibývajícími úspěchy a v souvislosti se zvyšováním počtu lidí v oddíle se situace pochopitelně změnila, ale takový je život. Jiní to jistě budou vidět jinak, já osobně považuji za vrchol Dukly léta, kdy se začínala prosazovat, a to je období 1978 - 82.

K té době neodmyslitelně patří legendární trenér Vršecký a jeho drsné tréninkové metody? Pokud vím, najížděl jsi v přípravě nejvíc km za rok. Co osobně ti taková tvrdá příprava dala pro život?

Nikdy jsem neměl problém se vyrovnat s tréninkovými metodami Pavla Vršeckého, které mnozí považovali za nesmyslně tvrdé. Mně osobně vyhovovaly a v okamžiku ukončení vlastní aktivní kariéry, kdy jsem se stal v Dukle trenérem, jsem se tyto metody snažil dál uplatňovat na svých svěřencích, mezi které jsi ostatně jednu dobu patřil i Ty. Já sám jsem v závěru své kariéry dráhaře a poté, kdy jsem byl v národním družstvu na silnici, najížděl ročně 32 až 35 tisíc kilometrů. K tomu je třeba připočítat hodiny běhu, na běžkách a v posilovně. Nemyslím, že by se dnes trénovalo o mnoho víc, je to spíše otázka efektivity tréninku, vyvíjející se techniky a také životosprávy. S tou jsme si my velkou hlavu nedělali.  Přínos cyklistiky a takového tréninku pro život je jednoznačný. Když se Ti vyplatilo tvrdě pracovat a nezašívat se za ostatní v minulosti, držíš se toho i po zbytek života.

karel_randak_prezident_general_2

Tehdejší cyklistika nebyla jen dřina, ale také spoustu zážitků. Na denním pořádku byly  konflikty s agresívními řidiči. Jednou jsme dokonce zlomili klíčky jistému komunistickému funkcionáři. Pamatuješ?

Na takové zážitky se nedá zapomenout. Pamatuji dokonce dobu, kdy se na každý trénink vyjíždělo s tím, že jsme se doslova těšili na nějaký konflikt. Nejčastěji to odnesl některý z bezohledných řidičů. Tresty za to, že skupinu jedoucí po silnici svým stylem řízení ohrozili, byly různé. Od ulomených zpětných zrcátek, přes Tebou zmiňované zalomení klíčků v zapalování až po fyzické konflikty. Často na to vzpomínám i dnes, když si příležitostně vyjedu na kole a jsem svědkem toho, jak se někteří řidiči chovají. Mnohým by taková výchovná lekce prospěla více, než cokoliv jiného.

Dostaneš se v dnešní době na kolo? Kolik najezdíš kilometrů? Případně, jak trénuješ jinak? Jaké máš kolo?

Jak jsem řekl, dnes na kole jezdím jen příležitostně, a to především z časových důvodů. Najeté kilometry nemá cenu počítat, je jich málo. Kondici si udržuji především během. Jeho výhodou je nejen menší časová náročnost, ale především to, že nemusím řešit, zda vyrazit, když je tma, prší, sněží apod. Prostě se obléknu a běžím. Týdně naběhám kolem 60 až 70 kilometrů, a to téměř výhradně v terénu a co nejvíce v kopcích. Kolo mám pochopitelně jak silniční, tak i bikové, obě Cannondale.  Nemám rád odpružení, preferuji, když je kolo pevné. Tudíž je to kompromis mezi silničkou a bikem. I gumy jsou jen 1,5“. Ve Valticích mě chytila atmosféra závodu, takže vážně uvažuji, že bych víc potrénoval a za rok se vrátil právě na tuto trať. Snad bych tam nebyl jen do počtu, jako letos.

Jak vnímáš současnou českou cyklistiku? Olympijský vítěz, mistři světa a Evropy, obrovská popularita kola v ČR? Jak plní podle tebe svoji roli Český svaz cyklistiky?

Česká cyklistika je jednoznačně na rozcestí. Navenek výsledky má, ale jsou to výsledky lidí, kteří nejsou produktem žádného systému. Lidé jako Kreuziger, Kulhavý, Štybar a jim podobní, by se bez rodinného zázemí nikdy nedostali tam, kde jsou nyní. Je nefér chlubit se jejich výsledky, nemáme-li na nich sebemenší zásluhu. A přesto se to děje! Co se týče ČSC, tak ačkoliv jsem byl před třemi lety zvolen do jeho Výkonného výboru, musím přiznat, že jsem již téměř rezignoval na snahu cokoliv ovlivnit. Pro mě je nepřijatelná spolupráce Svazu s některými lidmi, kteří podle mého názoru, si z cyklistiky dělají buď dojnou krávu, nebo výtah ke kariéře a vlastnímu zviditelnění. V horším případě obojí. Nejnázornějším příkladem je samotný prezident ČSC Štětina.

Jak ses dostal k práci v rozvědce? Pamatuji si, že na konci sportovní kariéry jsi začal intenzívně trénovat karate. Byla to už tenkrát příprava na budoucí povolání?

Zde se dostáváme k tématu, kde možná nebudu moci odpovídat tak otevřeně, jak bych chtěl, protože jsem vázán mlčenlivostí. Co se týče karate, je to bez problému. Důvodem, proč jsem se jím začal zabývat, byl pouze jakýsi deficit pohybové aktivity, který jsem začal pociťovat poté, co jsem ukončil aktivní kariéru cyklisty. S přípravou na práci ve zpravodajských službách to nemělo nic společného. Na druhou stranu musím říci, že jistý druh sebeovládání, ke kterému se díky tréninku bojových umění dostanete, je k nezaplacení.

karel_randak_prezident_hrad_general

Práce v rozvědce. Jaká je realita? Lidé ji asi nejspíš znají z různých akčních filmů nebo podle bondovek…

Jak to bývá, realita je úplně jiná a daleko prozaičtější. Hodně záleží na tom, co vlastně ve službě děláte. Nejblíže k bondovkám má práce tzv. operativců, tedy lidí, pracujících přímo v terénu. Měl jsem to štěstí, že právě to byla moje specializace. I tady je to však výrazný rozdíl proti náplni práce Jamese Bonda. Když nic jiného, je to, až na výjimky, výrazně méně akční.

Média tě nejvíc prezentují jako špióna. V našich podmínkách (vzhledem k letité zkušenosti s STB) má toto označení spíše negativní význam. Jak by ses označil ty sám? Bojoval jsi přece především proti organizovanému zločinu, mafiím…? Je pravda, že jsi „šel po Krejčířovi?“

S označením „špion“ nic neudělám. Lidé by měli mít lepší obrázek o tom, jaké jsou rozdíly mezi prací u policie, v kontrarozvědce a v rozvědce. Každá z těchto bezpečnostních složek má rozdílné pravomoci a jinou působnost. Kupříkladu rozvědka, kde jsem působil já, nemá na území ČR pravomoci žádné a působí pouze v zahraničí.  Je tudíž scestné mě obviňovat ze zneužívání informací, protože po dobu své angažovanosti v rozvědce jsem přicházel do styku s informacemi, které se prostředí uvnitř ČR netýkaly. Totéž s Krejčířem. Do kompetence rozvědky spadal teprve po svém útěku. Naším úkolem pak bylo zjistit, kam utekl a co se chystá udělat. V tom jsme myslím uspěli na 100%.

Co byl pro tebe nejnebezpečnější zážitek? Šlo o život? Při tvé skromnosti plno tvých činů z této doby zůstalo veřejnosti utajeno. Jednou jsi řekl: …nemám strach, protože to, co nyní zažívám  je jenom skautská hra proti tomu co jsem zažil v minulosti … 

Tohle je přesně typ otázky, kde nemohu říci v podstatě vůbec nic. Snad jen to, že se to odehrálo v zahraničí a o život šlo téměř bezpochyby.

Co se ti podařilo vyřešit, dotáhnout do konce, co ti přineslo uspokojení?  

Při zpětném pohledu je jasné, že určitě mám velmi dobrý pocit z toho, že i mým aktivním přičiněním se svého času podařilo, dosáhnout propuštění reportérů ČT Kubala a Klímy a reportéra ČRo Pohanky v době, kdy byli uneseni během své cesty z Bagdádu do Ammánu.

 

Hodila se ti nějak předchozí kariéra profesionálního sportovce? Jakou roli v tvé práci hrála fyzická kondice?

Kariéra sportovce se samozřejmě hodila, i když asi ne tak, jak Ty to myslíš. Pro práci ve zpravodajské službě je důležitější spíše psychická než fyzická kondice. Na druhou stranu je třeba vidět, že obě tyto věci jdou ruku v ruce. Tudíž, to důležité, co jsem si ze sportu přinesl, byla cílevědomost, vytrvalost a především jistá tvrdohlavost nevzdávat věci, ani když se nevyvíjejí úplně nejlépe. Co se týče udržování fyzické kondice, spíše než že bych musel, tak jsem se udržovat v kondici chtěl. Mými preferovanými způsoby pro zlepšení kondice bylo posilování, běh a dlouhé pochody se zátěží v délce cca 60 až 80 km. 

karel_randak_prezident_hrad_general_2

Dotáhnul jsi to až na generála. V Dukle jsme byli tehdy všichni sice důstojníci, ale jako vojáci jsme byli „na baterky“. Vzpomínám si, že za svoji vojenskou kariéru jsem měl na sobě uniformu tak 10x, z pistole jsem si vystřelil stěží 5x a o znalosti vojenských řádů se dá jen sotva hovořit. Frčky jsem dostával jen za medaile na kole.

Moje vojenská kariéra byla úplně stejná, jako ta Tvoje. Nejvtipnější příhodu, která mluví za vše, jsem zažil při povinných střelbách v Plzni. Někomu z nás, tuším, že to byl tehdejší mistr ČSSR ve stíhačce Jaromír Doležal, se podařilo omylem přestřelit drát, na kterém byly zavěšeny všechny terče. Pak už nás všechny naštěstí ze střelnice vyhnali. Co se týče mého hodnostního postupu, ten byl později, podobně jako v Dukle, většinou ovlivněn tím, co se v práci podařilo. Tak to šlo až do hodnosti plukovníka. Generálská hodnost je pak jakýsi bonus, o jehož udělení rozhoduje prezident republiky.

Co tě vedlo k myšlence pokusit se kandidovat na prezidenta ČR? Proč ses rozhodl až na poslední chvíli?

Před dvěma lety jsem se stal členem správní rady Nadačního fondu proti korupci. Sešel jsem se tam se skupinou naprosto výjimečných lidí, jako jsou Stanislav Bernard, Jan Kraus, Radim Jančura a Karel Janeček. Velmi si vážím toho, že s nimi mohu spolupracovat. Všichni cítíme, že děláme hodně užitečné práce na poli odhalování korupce v naší zemi. Zároveň však jsme si vědomi, že naše práce má své limity. Je to v podstatě analogie toho, co jsem říkal o ČSC. V jistém okamžiku se dostanete na hranici svých možností a je třeba se rozhodnout, jak dál. Kandidaturu na prezidenta vnímám přesně v tomto kontextu. Je to možnost, samozřejmě v případě úspěchu, pozitivně ovlivnit situaci V ČR. Co se týče toho, kdy padlo rozhodnutí o kandidatuře, je to tak, že to bylo přesně v době, kdy bylo jasné, že možnosti našeho Fondu mají své limity a že existuje tato možnost tyto limity nějak posunout.

Nasbírat 50 tisíc hlasů je asi dost těžké takto na poslední chvíli.  Kolik už máš hlasů? Jak cítíš podporu lidí? Kdo tě podporuje?

Nedostatek času je v tuto chvíli mým hlavním nepřítelem. Uvidíme, co se dá dělat. Slyšel jsem kdysi hezký výrok o tom, že „není konec, dokud není konec“. To si myslím, že platí jak ve sportu, tak i v životě. Kolik hlasů mám, to nejsem při nejlepší vůli schopen říct, začneme to sčítat až před koncem října, zatím podpisy jen shromažďujeme. Podporu lidí cítím, i když musím připustit, že bych očekával větší. Nestěžuji si, ale vzhledem k tomu, že vím, kolik lidí není spokojeno se současným stavem společnosti, je odezva na mou kandidaturu vlažnější, než bych očekával. Do značné míry je to dáno neochotou lidí se angažovat. Asi mají špatné zkušenosti z minula, kdy uvěřili nejrůznějším hochštaplerům. Ze známých lidí mě podporují moji kolegové z Fondu a dále např. Jan Urban a Jan Hnízdil.

Jak vypadá tvoje přesvědčovací kampaň na získání potřebných hlasů. Tvým hlavním argumentem je boj proti korupci. Mě osobně nejvíc zaujalo, že náš stát ročně díky korupci přichází nejméně o 100 miliard. Jak by vypadal náš rozpočet, kdyby se podařilo těch 100 miliard uhlídat, aby nezmizely?

Nejnižší odhadovaná částka, o kterou díky korupci a klientelismu stát ročně přichází, je 120 miliard Kč ročně. To znamená, že pokud by se podařilo odstranit celý systém, který tady funguje v oblasti přidělování a předražování veřejných zakázek, zneužívání dotací z evropských fondů apod., byl by státní rozpočet ČR vyrovnaný a nikoliv schodkový. Osobně vidím daleko větší problém ve výdajové, než v příjmové kapitole rozpočtu.  

Co bys jako prezident udělal jako jednu z prvních věcí? Může vůbec prezident něco zásadním způsobem změnit, a pokud ano, co? Udělat něco proto, aby se konečně z Čech vytratila ona nešťastná „blbá nálada“?

Těžká otázka, nechci odpovídat alibisticky. Prezident má samozřejmě mnoho nástrojů na to, aby mohl něco změnit. Možná nemá tolik zákonných pravomocí jako prezident americký, ruský nebo francouzský, má však obrovský vliv mediální. Co říká, to společnost vnímá velmi pozorně a citlivě. Může tudíž ovlivňovat atmosféru ve společnosti zcela zásadním způsobem. Mimo to nelze pominout ani jeho reálné možnosti např. jmenovat členy bankovní rady ČNB, některé soudce a v neposlední řadě možnost úkolovat zpravodajské služby a také si od nich vyžadovat výsledky jejich práce. Proces zlepšení „blbé nálady“ nebude věc jednoduchá, již jen vzhledem k české mentalitě, která se projevuje vyšší mírou apatie lidí k tomu, co se děje kolem nich.

Mohl bys nějak ze své funkce pomoct české cyklistice nebo sportu vůbec? Snažil by ses jít lidem příkladem tím, že pravidelně sportuješ?  Viselo by tvoje kolo v chodbě Pražského hradu?

Samozřejmě bych z této pozice mohl nejen cyklistice, ale sportu obecně pomoci. Nevěřím na to, že by osobní příklad politického papaláše mohl být příliš inspirativní pro běžného občana. Spíše naopak. Jsou jiné možnosti jak pomoci. Kolo by na Hradu jistě neviselo. Buď bych na něm denně jezdil, nebo by bylo doma ve sklepě.

Příští rok budeme pořádat Pražské schody již po dvacáté. Přišel by ses podívat na start, pokud bys tou dobou byl náhodou na Hradě?

Přišel, a to i v případě, že bych nebyl pozván. Když jsem tam byl naposledy, mluvil jsem tam ještě s Robertem Bakalářem, kterého jsem si velmi vážil jako člověka. Letos mi to nevyšlo, protože jsem nebyl v Praze. Nicméně již jen z piety k Robertovi, bych se rád příští rok přišel podívat.

Kam ti mohou případní zájemci o podporu posílat hlasy?

Adresa mé kanceláře je Praha 1, Palác Archa, Na Poříčí 24-26, vchod C, 5. Patro.

S Karlem Randákem si povídal Roman Čermák

Foto: Markéta Navrátilová,  titulní strana časopisu Cyklistika 1980

datum: 17.10.12 - kategorie: Rozhovory
id

tsbohemia

id

id

CykloŠkoda - Přilby a brýle Kask

nachazel

BP BP BP BP
Copyright (C) 2012 Cykloservis. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu vydavatele časopisu Cykloservis zakázáno.
Provozovatel webu: cyklo@volny.cz | webdesign